Teorie republikanismu v Listech federalistů


Rádková, A.: Teorie republikanismu v Listech federalistů. In: Ostium, roč. 14, 2018, č. 1.


The Republicanism in The Federalist Papers
Although the US Constitution introduced a republican state system, there is no specific definition of the republic there. The US Constitution is deliberately short document. Its authors wanted to create a charter that would survive throughout times and conditions. However, given the briefness of the Constitution, they felt the need to explain and defend the ideas that had been advocated in it. Thus, The Federalist still serves as the primary source of interpretation of the US Constitution. It is therefore my intention to examine the meaning of republicanism in The Federalist. Although I speak of the republican teaching of The Federalist, there is, in fact, an ambiguity in the use of the word in those essays. This ambiguity reflects an ambiguity in the general use of the word in the political theory and discourse of the 18th century. However, more fundamental problem seems to be the so-called Madison’s „two definitions“ of republic from Federalist No. 37 and No. 39. Both of these essays were written by James Madison. I agree that there is a fundamental difference between these two definitions. I do not, however, believe that it reflects inconsistency in Madison’s thinking. I will argue that these „two definitions“ reflect Madison’s strategy to introduce a new definition of the republic. Thus, in The Federalist, there are two uses of the word republic: 1) its putative meaning in America, the meaning which was embodied in most of the state constitutions and which is the Anti-Federalist understanding of republicanism; and 2) The Federalist’s understanding of what constitutes republicanism. This second use is a new republicanism and represents a significant break on certain crucial points from the then dominant American understanding.

Keywords: The Fedearalist Papers, US Constitution, James Madison, Republicanism

V politické filozofii je pojem „republikanismus“ obvykle používán ve dvou odlišných, ale spolu souvisejících významech. [1] V prvním významu odkazuje na volnou tradici myslitelů v historii západního myšlení, mezi něž se řadí Machiavelli a jeho italští předchůdci v patnáctém století; republikáni za anglické revoluce (především James Harrington a tzv. commonwealthmen) nebo američtí otcové zakladatelé. Autoři této tradice mají společný zájem o témata, která stojí v centru klasického republikanismu. Jedná se především o myšlenku důležitosti občanské ctnosti a politické participace, dále o rizika spojená s hrozbou korupce a výhody vyplývající ze zavedení smíšené vlády a vlády zákona. Pro tuto skupinu je charakteristický řečnický styl, jímž vyjadřovali své argumenty a který čerpali především z četby antických autorů (např. u Cicera či historiků jako je Polybius). Z tohoto důvodu je tato tradice souhrnně označována jako klasický republikanismus.[2]

V rámci interpretace klasického republikanismu se však můžeme setkat s nejasností, koho z myslitelů bychom do této skupiny měli nebo naopak neměli řadit, a koho z nich bychom měli považovat za významnějšího v rámci tradice republikanismu. Také se můžeme setkat s problematikou uchopení filozofického významu klasického republikanismu a jeho rolí v historickém vývoji moderního politického myšlení (zejména ve srovnání s liberalismem). Tím se dostáváme ke druhému významu slova republikanismus. V současné politické teorii se totiž v souvislosti s republikanismem nejčastěji myslí konkrétní interpretace klasického republikanismu, známá především z díla Quentina Skinnera a Philipa Pettita, kteří se pokusili o zpřístupnění myšlenek této tradice současnosti a jejich zatraktivnění pro soudobou politiku. Republikáni v druhém významu, často nazývání jako občanští republikáni, považují za nejdůležitější republikánskou hodnotu politickou svobodu, chápanou jako nedominanci či neexistenci svévolné moci.[3]

Tento článek se primárně zaměřuje na teorii republikanismu v prvním významu. V první části budou vyloženy okolnosti zavedení republiky jako státního zřízení ve Spojených státech. Při zavádění republiky totiž američtí politici modifikovali klasickou teorii pro potřeby praktické politiky. Republikanismem se z federalistů nejsystematičtěji zabýval James Madison, kterému se podařilo přesvědčit veřejné mínění o výhodách plynoucích ze zavedení republiky na rozsáhlém území. Ve druhé části článku tak bude rozebrána Madisonova definice. Ten se však podle klasické interpretace údajně dopustil nekonzistence právě při definování republiky. Na základě rozboru příslušných pasáží Madisonových textů se však ukáže, že tato výtka není zcela oprávněná. Madison obhajoval jen jednu, novou definici republiky, která je vtělena do samotné ústavy. Ve třetí, poslední části, naznačím důvody, které otce zakladatele vedly k zavedení této nové definice. V této pasáži se zaměřím především na Hamiltonovy a Madisonovy eseje, souborně vydané pod názvem Listy federalistů.[4]

1. Zavádění republiky v revoluční Americe
Zatímco američtí vojáci pod vedením George Washingtona bojovali za svobodu a zachování svého nově vzniklého státu, politici bojovali na shromážděních o podobu státního zřízení. Druhý kontinentální kongres se ze dne na den stal ze sjezdu koloniálních politiků pod britskou nadvládou prozatimní vládou nového státu. Ve válečném období měly funkci ústavy Články konfederace. Když se však ozbrojený konflikt začal blížit konci, bylo odsouhlaseno, že je potřeba sepsat novou ústavu. O tom, že nově zavedené státní zřízení bude republikou nebylo větších pochyb už od vyhlášení nezávislosti. Podle Wooda to odpovídalo celkové myšlenkové koncepci revoluce jako odtržení se od starého světa plného neřestí a směřování ke ctnostné občanské společnosti.[5] Zavedení republiky tak neznamenalo pouhé odmítnutí monarchie, ale představovalo i morální aspekt vytvoření nového světa.

Američtí politici stáli před nelehkým úkolem – praktickým zavedením republikánského státního zřízení na daleko větším území, než se v politické teorii tohoto období předpokládalo. Do osmnáctého století totiž byla republika vnímána jako forma vlády vhodná spíše pro městské státy, tedy pro malá území s poměrně nízkým počtem občanů. Jednou z nejvýznamnějších inspirací pro americké otce zakladatele bylo dílo Montesquieueho.[6] Ten se ve spise O Duchu zákonů vyjádřil následovně:

„Je v povaze republiky, že se rozkládá na malém území, jinak by nemohla přetrvat. Ve velké republice jsou velké majetky, a tedy málo uměřenosti v lidských myslích; příliš velká moc má být svěřena jednomu občanu; zájmy se tříští; člověk nejprve cítí, že může být šťastný, vznešený a slavný bez své vlasti, a brzy poté že může být sám vznešený pouze na troskách své vlasti. Ve velké republice je obecné blaho obětováno tisícům ohledů, je podřízeno výjimkám a závisí na náhodných okolnostech. V malé republice je obecné blaho lépe pociťováno, lépe poznáno, je blíže každému občanu; zneužití moci jsou zde menší, a jsou tedy méně chráněna.“[7]

Během občanské války v Anglii byla myšlenka republikanismu znovu obnovena Jamesem Harringtonem v díle ‚The Commonwealth of Oceana‘ and ‚A System of Politics‘.[8] Harrington navzdory svému tradičnímu předpokladu, že republikánská vláda je vhodná pouze pro malé státní útvary, navrátil myšlenky republikanismu do anglického prostředí a jeho utopie tak byla důležitým impulsem pro pozdější přijetí republiky jako formy vlády americkými revolucionáři.

Zmiňovaná pasáž z O Duchu zákonů byla ze strany antifederalistů citována velice často.[9] I federalisté považovali Montesquieho argument za natolik podstatný, že ve vzájemné korespondenci opakovaně vyjadřovali potřebu se s ním vypořádat.[10] Madisonova hlavní teze z „Federalisty č. 10“ totiž vychází z předpokladu zcela opačného. Na rozdíl od Montesquieho se Madison domnívá, že je pro stabilitu a udržení republikánského státního zřízení zcela zásadní velká rozloha. Za nejpodstatnější výhodu ze zavedení republiky na velkém území považoval „… její sklon potlačovat a omezovat stranické půtky.”[11] Přesto si podle Wooda Federalisté uvědomovali, že republiku, jak ji do té doby znali z historie, není možné aplikovat na Spojené státy.[12]

Vytvořili proto novou koncepci republiky, ve které se ji snažili přizpůsobit svým podmínkám a také odstranit její nevýhody. Jako jednu z největších překážek pro zavádění republiky považovali rizika spojená s existencí zájmových skupin. Z dějin byli poučeni, že jsou to právě konflikty těchto seskupení, které často zapříčiňovaly rozpad republik. Ve Federalistovi č. 10 se tak James Madison nesnažil stranictví odstranit, ale spíše tento princip využít ve prospěch občanů. Domníval se totiž, že v republice vyplývající z ústavy bude tolik různých zájmů, že nebude pravděpodobné, aby převládly radikální tendence.[13] Vzhledem k rozsáhlejším územím také nemohla být prosazena přímá politická účast všech občanů a byla nahrazena principem reprezentace. Občanská ctnost jako jedna ze základních myšlenek republikanismu byla nahrazena institucionální kontrolou politické rovnováhy a politickou odpovědností veřejných činitelů.

Přestože ústava fakticky zaváděla republikánské státní zřízení, konkrétní definici republiky v ní nenalezneme. Americká Ústava je záměrně krátký dokument. Její autoři totiž chtěli vytvořit takovou listinu, která by obstála v čase i při změnách podmínek. O tom svědčí i fakt, že zavedli možnost změny při zachování původního dokumentu – dodatky. Vzhledem ke stručnosti ústavní listiny však cítili potřebu vysvětlit a obhájit myšlenky, které v ní prosazovali. Listy federalistů dodnes slouží jako prvotní zdroj interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný a srozumitelný přehled o filozofii a motivaci navrhovaného systému vlády. Záměrem federalistů bylo ovlivnit volbu reprezentantů i veřejné mínění ve prospěch ratifikace, a také usměrnit budoucí interpretace ústavy. Podle Morrise jsou nenahraditelným zdrojem výkladu ústavy. Považuje je za dosud nepřekonanou klasiku v politické vědě, která se vyznačuje především svou argumentační dokonalostí a vhledem do problematiky.[14]

Listy federalistů jsou série 85 článků hájících ratifikaci ústavy Spojených států. Eseje vycházely v The Independent Journal a v The New York Packet mezi říjnem 1787 a srpnem 1788. Jejich souhrnné vydání nazvané Federalista či Nová ústava, bylo vydáno ve dvou svazcích v roce 1788. Původní název těchto sérií je Federalista (The Federalist) – jméno Listy federalistů se objevilo až ve 20. století. Federalisté používali pseudonym „Publius“ na počest římského konzula Publia Valeria Publicoly. V době vydávání bylo autorství článků přísně střežené tajemství, byť důvtipný pozorovatel mohl hádat, že za nimi pravděpodobně stáli Alexander Hamilton, James Madison a John Jay. Po Hamiltonově smrti v roce 1804 se dostal na veřejnost dokument, jež mu přisuzoval autorství většiny listů, včetně těch, které se zdají být dílem Madisona.[15] Douglass Adair však v roce 1944 poctivou analýzou a komparací postuloval autorství všech esejí a jeho posudek byl v roce 1964 potvrzen počítačovou analýzou textů.[16] Dnes již tedy téměř s jistotou dokážeme identifikovat autory jednotlivých listů.

2. Madisonova definice republiky
Definicí republiky se nejsystematičtěji zabýval James Madison ve Federalistovi č. 37[17] a 39.[18] Madison je obecně považován za konzistentního autora, který vždy pečlivě analyzuje používané pojmy. Přesto se podle klasické interpretace dopustil nekonzistence právě při definování republiky.[19] Madison údajně v esejích předkládá dvě zásadně odlišné a neslučitelné definice republiky. Na jiných místech s označením republika zachází velmi laxně, když takto označuje bytostně nerepublikánská státní zřízení. Pokusím se ukázat, že žádná z těchto výtek není zcela oprávněná.

Jak upozornil Peterson, není příliš pravděpodobné, že by se Madison v takto zásadně důležité otázce nepokusil vyložit své myšlenky konzistentně.[20] Madison si uvědomoval problém nejednoznačnosti, který zrcadlil obecné používání pojmu republika v osmnáctém století. Ve Federalistovi č. 39 zmínil, že označení bylo používáno pro popis vlád, které si jsou vzájemně nepodobné.[21] Přestože se Madison ve svých esejích snaží o pečlivé užití pojmu republika, občas i u něj nalezneme použití slova v obecném významu. To je nejvíce patrné zejména ve Federalistovi č. 63, když Madison rozebíral státní zřízení starověké Sparty, Říma a Kartága.[22] Žádné z těchto zřízení by nebylo považováno za republiku ani federalisty ani antifederalisty. Přesto o nich Madison pojednává jako o republikách. Ve Federalistovi č. 39 upozornil na nevhodnost tohoto označení i pro některé soudobé státy – jmenoval Holandsko, Benátky, Polsko nebo Anglii.[23] Nejedná se však z jeho strany o laxnost. Madison ve snaze o zjednodušení komunikace s ostatními označuje jmenovaná státní zřízení za republiky, protože to bylo v jeho době obvyklé, a to i přesto, že nevyhovují jeho vlastní definici republiky. Když Madison označuje Spartu, Řím a Kartágo jako republiky, upozorňuje, že jediný příklad, který si Amerika z těchto států může vzít, je nevhodnost jejich uspořádání pro napodobování stejně jako nesrovnatelnost s duchem Ameriky.[24] Ve Federalistovi č. 63 však nebylo Madisonovým záměrem důsledně zkoumat všechna minulá státní zřízení označována jako republiky a rozhodovat, zda jimi jsou, či nikoli.

Madisonova definice se dá nejlépe pochopit v kontrastu s pojetím, které bylo obecně rozšířené kolem roku 1787 v Americe. Madison ve Federalistovi č. 37 shrnul definici republiky následovně:

„Duch republikánské svobody vyžaduje, aby všechna moc vycházela z občanů, ale také aby osoby touto mocí pověřené byly v důsledku krátkosti svého funkčního období na občanech trvale závislé a aby i během tohoto krátkého období byla důvěra dána do rukou mnohých a nebyla svěřena pouze malému počtu.“[25]

V definici jsou formulovány tři podstatné elementy republikanismu: veškerá moc má být odvozena od lidí, má být krátké volební období a zvolených zástupců má být velké množství. Jistým vodítkem v rozlišení dvou Madisonových definic, které nalezneme v Listech federalistů, může být anglické slovo „seems.[26] V českém překladu by měla první věta z citace znít: „Duch republikánské svobody, zdá se, vyžaduje (…)“ Slovo „seems“ by mělo pečlivého čtenáře upozornit na to, že pravý republikanismus podle Madisona sestává z jiných elementů anebo nemusí nutně obsahovat všechny, které jsou uvedené ve zdánlivé definici republikanismu ve Federalistovi č. 37. Podle Petersona zde Madison spíše než své pojetí republikanismu představuje Montesquieho definici.[27]

Jak bylo zmíněno výše, Madison upozornil ve Federalistovi č. 39 na zmatečné používání slova „republika“ v tehdejším jazyce. Tímto upozorněním si připravil cestu k zavedení své definice nového republikanismu tak, jak je vtělen do Ústavy. Madisonova definice zní:

„Zvolíme-li jako kritérium různé zásady, na nichž různé formy vlády spočívají, můžeme za republiku považovat nebo alespoň takovým jménem označit vládu odvozující veškerou svou moc přímo či nepřímo od většiny lidí a spravovanou osobami, které svůj úřad zastávají na dobu neurčitou, na dobu určitou nebo po dobu bezúhonnosti. Nezbytné je, aby byla odvozena z většiny společnosti a nikoli z její nepatrné části nebo z nějaké privilegované třídy.“[28]

Po srovnání těchto dvou definic se ukazuje, že v obou je shodná podmínka odvoditelnosti politické moci ze souhlasu lidí. Ve Federalistovi č. 39 ale Madison stanovuje jako další podmínku omezené období činitelů ve funkci. Zatímco se v první definici pracuje s krátkým volebním obdobím, ve druhé už jen s omezeným. Dále, definice z Federalisty č. 39 připouští nepřímou volbu a možnost funkčního období na dobu neurčitou za podmínky bezúhonnosti. Vzhledem k průběhu a argumentům, které zazněly v rámci ratifikační debaty, se dá definice z Federalisty č. 37 identifikovat s názory antifederalistů a definice z Federalisty č. 39 s názory federalistů. Podle Petersona bychom tak první definici měli chápat pouze jako zdánlivou, jejímž formulováním si Madison připravil cestu pro zavedení své definice, ztotožnitelné s federalistickou politikou. Pro ni používá označení „nový republikanismus“.[29]

Podle Madisonovy definice mezi základní znaky republikanismu patří, že všechna moc musí být odvozena od lidí, a to buď přímo, nebo nepřímo a zástupci mají být voleni na omezenou dobu, či po dobu bezúhonnosti. Antifederalisté i federalisté se shodují v tom, že moc má být odvozena od lidí. To odkazuje jednak ke konceptu společenské smlouvy, ale především k principu souhlasu ovládaných. Obě definice tedy souhlasně prosazují svrchovanost vlády a politickou moc v rukou většiny. Tento soulad je dokladem pro tvrzení, že jak antifederalisté, tak federalisté měli stejná východiska. Obě skupiny také podle Shalhopa souhlasně odmítly Montesquieuho definici republikánské vlády jako takovou formu vlády, ve které má svrchovanou moc pouze část lidu.[30]

Antifederalisté i federalisté pracovali v rámci mnohem striktnějších pojmů a definic a  odmítli některé formy vlády jako republikánské, a to i ty, které by byly v rámci Montesquieuho definice za republiky považovány. Prakticky se to projevilo zejména ve vztahu kolonistů k Británii. Podle Montesquieho totiž v rámci republikánského státního zřízení postačuje, pokud má podíl na moci pouze část lidu.[31] Anglie osmnáctého století by tudíž prizmatem Montesquieho definice byla republikou. Nicméně, jak upozornil Peterson, antifederalisté ani federalisté Anglii za dostatečně republikánskou nepovažovali, protože moc vlády nebyla odvozena od všech lidí.[32]

Z určitého pohledu by se mohlo zdát, že definice republikánské vlády, kterou Madison formuloval ve Federalistovi č. 39, pouze reaguje na vývoj snahy o kompromis v rámci Federálního konventu, který se přiklonil k jinému pojetí republiky. Madison tak mohl upravit definici z Federalisty č. 37, aby jí nová forma vlády vyhovovala. To by nasvědčovalo nekonzistenci v esejích způsobenou praktickou potřebou. První z definic je totiž neslučitelná s konceptem nepřímých voleb a volebního období po dobu bezúhonnosti u soudců, který nová ústava zaváděla. Nicméně oba zmíněné koncepty byly už dříve vtěleny do některých ústav jednotlivých států a nebyly formulovány jako problém v rámci soudobých debat ohledně ratifikace. Navíc je Madisonova definice z Federalisty č. 39 zcela v souladu s dřívější definicí, kterou nalezneme v jeho zápiscích, jež se datují do doby předcházející Federálnímu konventu a původně byly určeny pouze pro jeho účely.[33]

Přestože jsou podobnosti ve stanoviscích mezi antifederalisty a federalisty důležitá, je třeba se zabývat především rozdíly v jejich teoriích. Jak jsme viděli výše, obě skupiny spolu souhlasí v tom, že politická moc má být odvozena od lidí. Nicméně federalisté ve své definici odstranili dvě klíčové podmínky z antifederalistické definice: krátké volební období a velké množství volených zástupců. Byly to právě tyto dva okruhy, kolem nichž se soustředila většina ratifikačních debat. Z dnešního pohledu se sice může zdát, že to bylo právě doživotní jmenování soudců ústavního soudu, které opozice kritizovala. Avšak, jak upozornil Peterson, z průběhu ratifikačních debat se to nezdá být problémem. Namísto soudů se spíše řešilo volební období jednak pro úřad prezidenta a také do Kongresu. Šestileté volební období u senátorů se antifederalistům zdálo být příliš odchylující od jejich definice republiky. Volební období senátorů na federální úrovni bylo totiž delší než volební období u jednotlivých státních senátů. Podobné námitky se ze strany opozice ozývaly i na úřad prezidenta, jehož volební období bylo delší než období většiny guvernérů. Dále z ratifikačních debat vyplývá, že opozice považovala počet senátorů i poslanců za příliš malý.[34]

Všechny výše zmíněné změny byly vnímány z hlediska antifederalistů jako odchylující se od pravého ducha republikanismu. Federalisté však tyto změny chápali jako nutné vzhledem k zachování řádu a zajištění stability a kontinuity v politice. Podle jejich názoru, reprezentovaného Madisonem, totiž postrádá smysl trénovat lidi ve vysokých úřadech jen proto, aby se vrátili po roce či dvou zpět do soukromého života.[35] Tyto změny byly ze strany federalistů z části obhajovány díky rafinovanému obratu v myšlení tradičního republikánského tématu – politické odpovědnosti.

3. Nová definice republiky a pojetí politické odpovědnosti
Odpovědnost měla podle Zuckerta v politické teorii již před americkou revolucí dva hlavní významy: (1) morální ctnost, tedy morální zodpovědnost za naše rozhodnutí jako racionálních agentů; (2) politická ctnost, zodpovídání si za svou činnost před zákonem a voliči.[36] V prvním významu byla chápána mnohými americkými revolucionáři, kteří předpokládali, že pro udržení republiky je podstatná vysoká míra ctnosti. Takováto ctnost pak může fungovat být jen v prostředí, kde existuje soulad mezi občany. Federalisté se však domnívali, že lidé nejsou dostatečně ctností, aby mohli zavést republiku v původním významu, a že homogenita vede v důsledku spíše k nastolení tyranie většiny než k veřejné ctnosti. Lidé podle federalistů v minulosti prokázali, že jsou schopni nastolit tyranii stejně jako anglický král.[37]

Jak upozornil Zuckert, republika jako společenství ctnostných totiž vyžaduje homogenitu, která je zajistitelná pouze na malém území. Federalisté přesvědčili nejen Ústavodárný konvent, ale i ostatní politiky a veřejnost, že udržitelnost velké republiky je možná, pouze pokud bude založena na ctnosti ve druhém významu – politickém.[38] Ve vládě, která odvozuje veškerou svou moc od lidí, je odpovědnost vůči lidem zcela jistě významným elementem. Dominující republikánská představa odpovědnosti v Americe, reflektovaná antifederalisty kolem roku 1787, spočívala v ukotvení politických zástupců skrze malé volební okrsky (a tím velké množství zástupců) a časté volby.

Podle Madisona a Hamiltona však právě tento koncept odpovědnost politiků podrývá. Madisonovými slovy: „Aby byla odpovědnost rozumná, musí být omezena na záležitosti v dosahu moci odpovědného orgánu; aby byla účinná, musí se vztahovat k mocenskému výkonu, o kterém si voliči mohou činit rychlé a správné úsudky.“ Madison dále pokračuje rozdělením úkolů vlády do dvou obecných skupin, přičemž jedna „závisí na opatřeních, která mají jen bezprostřední a znatelnou účinnost“ a druhá „na řadě dobře zvolených a dobře propojených opatření, která působí postupně a snad i nepozorovaně.“[39] Shromáždění, které je voleno na krátkou dobu, a tedy je často podrobeno změnám, nemůže být podle Madisona odpovědné za některé výsledky svých opatření, když mohlo ovlivnit jen nepatrnou část. To má za následek nemožnost určení odpovědnosti určitého shromáždění za dané opatření, které je výsledkem i několikaletého konání. Madison upozorňuje, že je už tak dost těžké zachovat osobní odpovědnost zvolených zástupců početného orgánu za skutky, které mají bezprostřední dopad na voliče. Kdyby se k tomu ještě přidalo krátké volební období, pak by podle něj mechanismus osobní odpovědnosti politiků vymizel zcela. Aby k tomu nedošlo a byla zajištěna odpovědnost zvolených zástupců, vyžadoval Madison pozměnění tehdy dominantního chápání republikanismu, a to alespoň v otázce délky funkčního období, tedy zavedení zákonodárného orgánu, který „bude zasedat dostatečně dlouho, aby se postaral o záležitosti vyžadující trvalou pozornost a řadu opatření, a může tedy po právu a účinně odpovídat za jejich výsledek.“[40]

V podobném duchu jako Madison se vyjadřuje i Hamilton: „Avšak jednou z nejzávažnějších námitek proti vícečlenné výkonné moci (…) je to, že má sklon skrývat chyby a rušit odpovědnost (…) Početnost představitelů výkonné moci snižuje možnost odhalení.“[41] Jednotná výkonná moc podle Hamiltona lépe umožní lidem detekovat odpovědné politiky. Reprezentace by ve federalistickém pojetí měla být obousměrná. Na jedné straně by měli mít lidé možnost se rozhodovat, kdo je bude reprezentovat, a na straně druhé by zvolení zástupci měli mít dostatečnou politickou svobodu, aby v případě národního zájmu mohli ve svých rozhodnutích jít proti většinovému názoru veřejnosti. Následně by však měli politici zpětně obhájit svá konání a podrobit je hodnocení veřejnosti. Tento časový rozestup by měl být dostatečně dlouhý, aby opadly emoce a lidé mohli opatření politiků hodnotit rozumně. Reprezentace tak neznamená pouhé uplatňování veřejného mínění, ale zahrnuje i nezávislé hodnocení situace představiteli výkonné moci doprovázené jejich vzděláním. Ve Federalistovi č. 71 Hamilton píše:

„Republikánský princip vyžaduje, aby se chování těch, jimž společnost svěřila správu svých záležitostí, řídilo jejich uvážlivým názorem, avšak nepožaduje bezpodmínečnou povolnost vůči každému náhlému závanu vášně nebo pomíjivému popudu, jenž se lidí může zmocnit díky obratnosti osob, které lichotí jejich předsudkům, aby zradily jejich zájmy.“[42]

Nové pojetí republikanismu z Listů federalistů přináší přiměřenu odpovědnost díky zavedení institucionálních prvků.

Peterson se domnívá, že odmítnutí antifederalistického pojetí odpovědnosti znamenalo zásadní zlom pro nové chápání republikanismu i odpovědnosti samotné. V Madisonově definici však vidí slabinu, na kterou ale během ratifikačních debat nebylo upozorněno. Podle definice z Federalisty č. 39 by totiž mohlo být za republiku považováno i takové státní zřízení, ve kterém jsou na dobu neurčitou voleni nejen soudci, ale i zástupci legislativy a exekutivy. Stačilo by, aby do výkonné složky moci bylo voleno lidem, posty by nebyly dědičné a ani závislé na majetku.[43] Podle této definice by Hamiltonův návrh na Ústavodárném konventu, který obsahoval doživotní funkční období pro senátory i poslance, byl klasifikován jako republikánský. Hamilton si dokonce otázku, zda je jím navrhované státní zřízení republikou, sám na Konventu položil. Jeho odpověď zněla, že takovéto zřízení je skutečně republikou, protože všechny tyto úřady by byly obsazeny volbou lidu nebo z procesu volení, který je od lidu odvozen.[44] Tento Hamiltonův plán však do Ústavy prosazen nebyl. Podle Petersona by v opačném případě byl v rámci ratifikačních debat odmítnut jako zacházející příliš daleko ve snaze o zabezpečení odpovědnosti a stability. Přestože Madison přišel s definicí republiky, která byla striktnější než definice tehdy obecně používaná, stále nebyla dostatečně přesná na to, aby neumožnila označit jako republiku režim, který by tak nebyl chápán většinou Američanů v osmnáctém století.[45] Volební období senátorů i prezidenta, které bylo dáno ústavou, se mnohem více blížilo antifederalistickému pojetí než plánu, který navrhoval Hamilton v Konventu. Tento problém však byl prakticky odstraněn samotným zněním ústavy.

Funkční období mělo být jak pro exekutivu, tak i pro legislativu delší než období ustanovené jednotlivými státy Unie. Bylo to z důvodu zajištění stability státu, a také zkušenosti a odpovědnosti politiků. Ačkoli v ratifikačních debatách i před Konventem bylo diskutováno několik různých délek funkčního období pro zástupce exekutivy a legislativy, doživotní délka byla považována za příliš. U soudců však bylo doživotní jmenování akceptováno, poněvadž jejich moc nebyla považována za aktivní, ale spíše za oblast, která vykonává pasivní moc. Očividně tedy nebyl problém v samotném jmenování do funkcí do konce života, nepřijatelné to bylo jen pro představitele exekutivy a legislativy. Otcové zakladatelé se obávali ohrožení samé podstaty republikanismu – činitelé by nebyli přizpůsobiví k měnícím se podmínkám a názorům veřejnosti. Na druhé straně soudní moc, která jakožto pasivní byla navržena tak, aby podporovala myšlenku ústavnosti, nesměla podléhat zvratům v obecném mínění. Pro vyjasnění situace by tak stačilo jen malé zpřesnění Madisonovy definice – aby se délka volebního období odvíjela od vykonávané funkce (tedy krátká pro aktivní složky moci a dlouhá pro pasivní).

Závěr
Federalisté odmítli v osmnáctém století rozšířenou Montesquieho myšlenku, podle níž je republikánské státní zřízení vhodné pouze pro malá území. Madison v této souvislosti považuje za nejdůležitější výhodu rozlehlé republiky roztříštění zájmů skupin. Zásadní problém podle něj totiž nastane, když se k vládě dostane většina, která začne omezovat menšinu. Bude-li však vláda uskutečňována prostřednictvím volených zástupců, kteří budou pocházet z různých prostředí, bude lépe zajištěna ochrana menšin. Čím pak bude republika větší, tím rozmanitější zájmy a sklony se v rámci ní objeví a tím se zmenší pravděpodobnost, že se utvoří většina, která by se spojila za účelem potlačení práv některé z menších skupin. V případě, že by se nějaká většina utvořila, bude pro ni na rozsáhlém území komplikované se koordinovat. Madison nemohl tušit, že se tento argument vývojem moderních komunikačních technologií zásadně oslabí, nicméně si byl vědom toho, že samotná rozlehlost republiky nezajistí ochranu práv menšin. Federalistická koncepce republikanismu obecně zahrnuje méně důrazu na ctnost, než je tomu v předchozích teoriích. Republika rozprostírající se na rozsáhlém území by kromě ochrany menšin měla podporovat vznik politické aristokracie. Podle Wooda však v očích federalistů tuto aristokracii nepředstavovali rody, které se střídají u moci, ale byli by to vzdělaní a schopní jednotlivci, kteří by k této vrstvě příslušeli na základě své inteligence a zkušeností.[46] Volební okrsky tak měly být co nejlidnatější, což zmenší pravděpodobnost, že by kandidát mohl získat volby prostřednictvím apelu na malou skupinu. Zvolení zástupci tak budou mít tendenci zavádět takové zákony, které budou vyhovovat co nejvíce skupinám, a tudíž lépe sledovat veřejný zájem. Jinými slovy, federalisté doufali, že tento systém zabrání přílišnému populismu v politice, což byl z dnešního pohledu bohužel příliš optimistický pohled. Bylo by příliš lákavé v této souvislosti zmiňovat některé z amerických a evropských populistických politiků, místo toho použiji citát od Williama Alexandra Percyho, který následujícími slovy popisoval jednoho z Mississippských politiků na počátku dvacátého století:

„Muž, který je zodpovědný za zničení odkazu otců zakladatelů a zmaření mnoha lidských životů byl malý, slizký a hanebný netvor bez ostychu, avšak s mazaností společnou všem inteligentním zločincům. Lidé ho milovali. Nemilovali ho však proto, že jím byli oklamání, ale proto, že mu důkladně rozuměli; říkali mu hrdě: ‚Je to náš malý slizký parchant.‘ Byl jedním z nich, záhadně se objevil a ve své ostudnosti si získal nehoráznou slávu – bylo to, jako by o nich samých byly novinové titulky.“[47]

L i t e r a t u r a
ADAIR, D.: The Authorship of the Disputed Federalist Papers. The William and Mary Quarterly, roč. 1, 1944, č. 2, s. 98–122.
BAILYN, B.: The ideological origins of the American Revolution. Cambridge, Cambridge University Press 1982
HAMILTON, A. – MADISON, J. – JAY, J.: Listy federalistů. Přel. P. Palarčík a S. Raková. Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci 1994.
HARRINGTON, J.: The Commonwealth of Oceanna and A System of Politics. Ed. J. G. A. Pocock. Cambridge, Cambridge University Press 1992.
JACKSON, K. T.: The Encyclopedia of New York City. Yale, Yale University Press 1995. Str. 194.
LOVETT, F.: Republicanism. The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Winter 2014 Edition [cit. 13. 4. 2017]. Dostupné z www: http://plato.stanford.edu/archives/win2014/entries/republicanism/
MADISON, James. Founders Online: Vices of the Political System of the United States, April 1787 [online]. [cit. 2018-03-24]. Dostupné z: http://founders.archives.gov/documents/Madison/01-09-02-0187
MONTESQUIEU, Ch. L.: O duchu zákonů I. Přel. Hana FOŘTOVÁ. Praha, OIKOYMENH 2010.
PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist. In: Publius, roč. 9, 1979, č.  2, s. 43–75.
SHALPOLE, R. E., Toward a Republican Synthesis: The Emergency of an Understanding of Republicanism in American Historiography. The William and Mary Quarterly, 19, 1972, str. 49-80.
WOOD, Gordon S. The Creation of the American Republic. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1998.
ZUCKERT, Michael P. The Virtuous Polity, the Accountable Polity: Liberty and Responsibility in „The Federalist“. In: Publius, roč. 22, 1992, č. 1, s. 123–142.

P o z n á m k y
[1] Studie vznikla v rámci projektu Pojetí politické odpovědnosti v listech federalistů (Studentská grantová soutěž Univerzity Palackého, č. p. FF_2014_039).
[2] LOVETT, F.: Republicanism. The Stanford Encyclopedia of Philosophy, Winter 2014 Edition [cit. 13. 4. 2017]. Dostupné z www: http://plato.stanford.edu/archives/win2014/entries/republicanism/
[3] Ibid.
[4] HAMILTON, A. – JAY, J. – MADISON, J.: Listy federalistů: Soubor esejí psaných na podporu nové ústavy předložené federálním shromážděním 17. září 1787. Přel. Petr PALARČÍK a Svatava RAKOVÁ. Olomouc, Univerzita Palackého 1994. Veškeré následující reference se vztahují k tomuto vydání. Dále jen „Federalista“ a příslušné číslo eseje.
[5] WOOD, Gordon S. The Creation of the American Republic. Chapel Hill, University of North Carolina Press 1998, s. 47.
[6] BAILYN, B.: The ideological origins of the American Revolution. 16. ed. Cambridge, Mass., The Belknap Press of Harvard University Press 1982, s. 344–5.
[7] MONTESQUIEU, Ch.-L.: O duchu zákonů. Přel. Hana FOŘTOVÁ. Praha, OIKOYMENH 2010, s. 148.
[8] HARRINGTON, J.: The Commonwealth of Ocenana and A Systém of Politics. Ed. J. G. A. Pocock. Cambridge, Cambridge University Press 1992.
[9] BRUTUS. 18 Oct. 1787. In: KURLAND, P. B. – LERNER, R. (eds.): The Founders’ Constitution: Major themes. Indianapolis, Liberty Fund 2000, s. 124.
[10] HAMILTON, A.: The Papers of Alexander Hamilton: 1787-1788. New York, Columbia University Press 1962, s. 281.
[11] MADISON, J.: Federalista č. 10, c. d., s. 70.
[12] WOOD, Gordon S. The Creation of the American Republic, c. d., s. 47.
[13] MADISON, J.: Federalista č. 10, c. d., s. 70-75.
[14] MORRIS, R. B.: The Forging of the Union, 1781-1789. New York, Harper & Row 1987, s. 309.
[15] JACKSON, K. T.: The Encyclopedia of New York City. Yale, Yale University Press 1995, s. 194.
[16] ADAIR, D.: The Authorship of the Disputed Federalist Papers. The William and Mary Quarterly, roč. 1, 1944, č. 2, s. 98–122.
[17] MADISON, J.: Federalista č. 37, c.d., s. 199-204.
[18] MADISON, J.: Federalista č. 39, c.d., s. 212-216.
[19] BAILYN, B.: The ideological origins of the American Revolution, c. d.; WOOD, Gordon S. The Creation of the American Republic, c d.
[20] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist. In: Publius, roč. 9, 1979, č.  2, s. 43–75.
[21] MADISON, J.: Federalista č. 39, c.d., s. 212.
[22] MADISON, J.: Federalista č. 63, c.d., s. 341.
[23] MADISON, J.: Federalista č. 39, c.d., s. 212.
[24] MADISON, J.: Federalista č. 63, c.d., s. 341.
[25] MADISON, J.: Federalista č. 37, c.d., s. 201.
[26] Srov. s originálem: „The genius of Republican liberty, seems to demand on one side, not only that all power should be derived from the people; but, that those entrusted with it should be kept in dependence on the people, by a short duration of their appointments; and, that, even during this short period, the trust should be placed not in a few, but in a number of hands.“ In: HAMILTON, A. – MADISON, J. – JAY, J.: The Federalist. Cambridge, Cambridge University Press 2003, s. 170.
[27] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 47.
[28] MADISON, J.: Federalista č. 39, c.d., s. 212-213.
[29] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 48.
[30] SHALHOPE, R. E.: Toward a Republican Synthesis: The Emergency of an Understanding of Republicanism in American Historiography. In: The William and Mary Quarterly, roč. 29, 1972, č. 1, s. 49–80.
[31] MONTESQUIEU, Ch. L.: O duchu zákonů I. Přel. Hana FOŘTOVÁ. Praha, OIKOYMENH 2010, s. 22.
[32] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 68.
[33] MADISON, J.: Founders Online: Vices of the Political System of the United States, April 1787 [online]. [cit. 2018-03-24]. Dostupné z: http://founders.archives.gov/documents/Madison/01-09-02-0187
[34] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 48–49.
[35] MADISON J.: Federalista č. 63, c.d., s. 340.
[36] ZUCKERT, M. P., The Virtuous Polity, the Accountable Polity: Liberty and Responsibility. In: Publius, roč. 22, 1992, č. 1, s. 123–142.
[37] HAMILTON, A.: Federalista č. 71, c.d., str. 383–386.
[38] ZUCKERT, M. P., The Virtuous Polity, the Accountable Polity: Liberty and Responsibility, c. d., s. 123–142.
[39] MADISON, J.: Federalista č. 63, c.d., s. 340.
[40] MADISON, J.: Federalista č. 63, c.d., s. 340
[41] HAMILTON, A.: Federalista č. 70, c.d., s. 379.
[42] HAMILTON, A.: Federalista č. 71, c.d., s. 383.
[43] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 55.
[44] „But is this a Republican Govt. it will be asked? Yes, if all the Magistrates are appointed, and vacancies are filled, by the people, or a process of election originating with the people.“ In: HAMILTON, A., The Records of the Federal Convention of 1787. Ed. M. Farand. New Haven, Yale University Press 1966, s. 290.
[45] PETERSON, P.: The Meaning of Republicanism in the Federalist, c.d., s. 75.
[46] V originále tento mechanismus Wood označuje jako „filtration of talent.“ In: WOOD, G. S.: The Creation of the American Republic, c. d. 506.
[47] Vlastní překlad, in: PERCY, W. A.: Lanterns on the Levee: Recollections of a Planter’s Son. Baton Rouge, Louisiana State University Press 1973, s. 148.

Mgr. Adéla Rádková
Katedra filozofie, Filozofická fakulta
Univerzity Palackého v Olomouci
Křížkovského 14
77900 Olomouc

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *