Co je na životě tak zvláštního? Příklad redukcionismu René Descarta


VODIČKA, V.: Co je na životě tak zvláštního? Příklad redukcionismu René Descarta. In: Ostium, roč. 13, 2017, č. 1.


What is so special about life? The example of René Descartes‘ reductionism
History of philosophy offers many examples capable of informing discussions related to questions, topics and problems, which are actual for both philosophy and particular scientific fields. Explanation of the nature of life is such a topic. Although current debates have been paying attention to the impact of scientific findings on our understanding of the phenomenon of life, the very definition of life falls in to the continuum between philosophy and science, the endeavor to capture origin of life and possibilities of creating artificial life bring up both theoretical and practical questions alike. In this paper we approach to the analysis of the standpoint of one of the most important philosophical authorities of modern philosophy, René Descartes. By the analysis of his approach to the nature of life we try to amend his reception and intellectual legacy of not so well appreciated part of his works.

Keywords: Life, philosophy, philosophy of biology, René Descartes, mechanism, reductionism

Úvod[1]
Zcela první zmínka, která nám může pomoci zmapovat Descartovo myšlení o životě, pochází z jeho soukromého deníku psaného v rozmezí let 1619 až 1620. Zde si Descartes poznamenal, že „na základě samotné dokonalosti zvířecího chování se domníváme, že nemají svobodnou vůli.“[2] C. F. Fowler se domnívá, že takové tvrzení je určitým předpolím pro Descartův budoucí postoj, a sice pro tradované chápání zvířat coby strojů.[3]

Pakliže bychom ale chtěli nahlédnout dílo tohoto filozofa šířeji a zapojit i jeho úvahy vztahující se k námi probírané otázce, můžeme dojít poměrně překvapivých závěrů. Předně je nutné vzít v potaz Descartovy texty před již zmíněnými Meditacemi. Texty jako Člověk (L´homme) a Popis lidského těla (La description du corps humaine), z let 1630 až 1633, resp. 1648[4] nám nabízejí poznatky, které je třeba vzít v případě Descartova pojetí života na zřetel. Pak bude možné lépe pochopit Lemoinova tvrzení, že to byl právě „Descartes, který založil biologii jako první vysvětlující život způsobem vědeckým a naturalistickým.“[5]

Descartes a mechanicismus
Na počátku spisu O člověku Descartes vyjadřuje svůj mechanistický postoj k chápání těla již v pojmenování První části nazvané „O stroji těla“[6] a to tak, že pokud by se měl vyjádřit o lidech, „budou složeni, stejně jako my, z duše a těla.“[7] Na první pohled by se mohlo zdát, že takové tvrzení přitaká tradičnímu chápání Descartova pohledu, v němž jsou zvířata pouhé stroje a lidé coby živé bytosti navíc vybavené duší, resp. schopností myslet. Takové čtení a chápání Descartova odkazu je však neúplné. Tvrzení, že zvířata jsou pouhé stroje, zatímco lidé nikoliv, je v rozporu s jinými Descartovými konstatováními a to nejen v rámci raných či pozdějších spisů. V díle O člověku Descartes zdůrazňuje, že nejprve musí popsat „samotné tělo,“[8] o kterém „předpokládá, že je pouhou sochou nebo strojem vytvořeným ze země.“[9] Po letmém popisu orgánů, jejich funkcí a koloběhu krve se následně dostává ke klíčové pasáži vztahující se k jeho pojetí života. Zde tvrdí, že garantem života je dýchání udržující oheň v srdci.[10] Samotný závěr zmíněného spisu pak znovu zdůrazňuje, že tělo je třeba chápat jako stroj. Descartes čtenáře nabádá, že „tyto funkce v tomto stroji vyplývají z uspořádání orgánů tak přirozeně jako pohyby hodin nebo [samočinných] strojů vyplývají z uspořádání protiváh a koleček.“ A na úplném konci spisu dodává že

„k vysvětlení těchto funkcí tedy není nezbytné představovat si jakoukoliv vyživovací nebo smyslovou duši nebo nějaký další princip pohybu nebo života, než jeho krev a jeho [živočišné] duchy, které jsou pohybovány teplem ohně, který ustavičně plane v jeho srdci, a který je stejné povahy jako ony ohně, které se nacházejí v neživých tělech.“[11]

Pokud můžeme soudit, Descartes se nejpozději v roce 1633 domnívá, že lidské tělo je pouhý stroj, jehož funkce a projevy coby živé bytosti lze vysvětlit čistě mechanisticky. Nejen, že je tělo strojem podobajícím se jakémukoliv (umělému) stroji – automatu. Co více, dokonce i takový projev, jakým je to, co nazýváme život, není třeba vysvětlovat opět jinak než mechanisticky, z hlediska dispozice orgánů a materiálně. K podpoře svého tvrzení využívá analogii ohně uvnitř našich a těl v neživých objektech.[12] Tvrzení o těle – stroji se však nevztahuje jen na člověka, ale také na zvířata, přičemž pro Descarta mezi stroji – lidmi a stroji – zvířaty není žádný rozdíl. Jak lidé, tak zvířata jsou pro Descarta příslušně uspořádanými stroji a stejně tak jsou živými bytostmi. Oporu pro takové shrnutí lze nalézt napříč Descartovými texty.

Rozpravě o metodě se Descartes zmiňuje o tom, jak „od popisu neživých předmětů a rostlin přešel […] k popisu zvířat a zejména k popisu lidí.“[13] Byť bychom mohli mít pochybnosti, zda z uvedeného vyplývá, že zvířata jsou zařazena mezi živé bytosti a nejsou pouhými stroji, hned vzápětí je Descartovo vyjádření jednoznačné. Při zkoumání tělesných funkcí, resp. funkcí těla – stroje, Descartes tvrdí:

„…nalezl jsem tam přesně všechny ty [funkce], jež v nás mohou být, aniž na to myslíme a aniž k nim něčím přispívá naše duše, to jest ona část, od těla odlišná, jejíž podstatou, jak bylo řečeno, je jen myšlení, a jež se všechny rovnají těm, o nichž se dá říci, že se nám jimi nerozumná zvířata podobají: ale nemohl jsem takto nalézt mezi těmito funkcemi ani jedinou z těch, jež, závisíce na myšlení, jsou jediné, jež nám náležejí jakožto lidem.“[14]

V dopise Regiovi z 6. října 1642 se vyjadřuje zcela v duchu dosud zmíněných myšlenek:

„Na straně 66 se zdá, že činíte větší rozdíl mezi živými a neživými, než jaký je mezi hodinami a [samočinnými] stroji na jedné straně a klíčem či mečem nebo jinými samostatně se nepohybujícími nástroji na straně druhé. Nesouhlasím. Jelikož ´samočinný´ je kategorií týkající se všech strojů, které se pohybují sami od sebe, což vyřazuje ostatní [stroje], které nejsou samočinné, tak ´život´ může být považován za kategorii zahrnující formy všech živých věcí…“[15]

Již samotný celý název Descartova spisu z roku 1644 Popis lidského těla a všech jeho funkcí, těch, které nezávisí, a těch které závisí na duši. A také o hlavní příčině formování jeho částí ukazuje zřejmě klíčový důsledek Descartova dosavadního chápání živé bytosti jakožto stroje. V prvním odstavci se jasně vymezuje proti tomu chápat živé lidské tělo jinak než živé tělo zvířete a to za předpokladu dostatečně dlouhého studia a obeznámení se s jeho orgánovou stavbou.[16] K tomu, aby bytost byla živou, není třeba duše.[17] Naopak, dle Descarta jde o omyl, chybné vyvození založené na

„zkušenosti každého již od dětství, že mnoho z našich pohybů podléhá vůli, která je jednou ze schopností duše, což nás vede k přesvědčení, že duše je principem stojícím za všemi pohyby. A neznalost anatomie a mechaniky k tomu přispěla, jelikož pokud bereme v potaz pouze zevnějšek lidského těla, nikdy bychom si nepředstavovali, že v sobě má dostatek orgánů anebo pružin pohybovat sebou všemi těmi odlišnými způsoby, kterými vidíme jej se pohybovat. A byli jsme v tomto omylu utvrzeni soudíce, že mrtvá těla mají stejné orgány jako těla živá, ježto jim nechybí nic než duše a přesto v nich není žádného pohybu.“[18]

Spojování života, kterým disponuje tělo s přítomností duše je tak v Descartových očích omylem vyplývajícím z neznalosti či nedostatečné erudice, ale můžeme ji chápat také jako spoléhání se na tradiční výklady, které jsou však v rozporu s empirií. Pro Descarta jsou tělesné pohyby výsledkem tělesného uspořádání, stejně jako uspořádání jeho orgánů, což neplatí jen u člověka, ale také u zvířat.[19] Duši představující nejen garanta života, ale také příčinu tělesných pohybů Descartes zamítá.[20]

O celých dvanáct let od Rozpravy o metodě, v dopise Morovi z 5. února 1649 stojí vyjádření v souladu s doposud zmíněnými skutečnostmi. Descartes píše: „Neupírám zvířatům život, jelikož se domnívám, že spočívá pouze v teple srdce; dokonce jim neupírám ani vnímání do té míry, do jaké závisí na tělesném orgánu.“[21] Vidíme, že stejně jako v případě popisu lidského těla je u zvířat život výsledkem srdečního tepla, resp. tepla produkovaného srdcem. A ve spise Vášně duše (Les passions de l´âme)[22] najdeme zřejmě završující vyjádření se k problematice života, kterou lze v odkazu tohoto francouzského filozofa nalézt. V 6. bodě vzpomínaného textu se Descartes jednoznačně zmiňuje, o tom, že

„smrt nenastává nikdy kvůli selhání duše, ale pouze proto, že se některá z hlavních částí těla poruší; a uvažme, že tělo živého člověka se od těla mrtvého liší zrovna tak, jako se odlišují hodinky či jiný automat (tj. stroj, který se pohybuje sám od sebe), pokud jsou nataženy a pokud v sobě mají tělesný princip pohybů, pro něž byly sestaveny, a vše nezbytné pro své fungování, od stejných hodinek či jiného stroje, pokud jsou rozbity a pokud v nich přestane působit princip jejich pohybu.“[23]

Vysvětlení života
Přítomnost duše tedy nemá žádný vliv na fungování těla – stroje coby živé bytosti. Doposud jsme se v zásadě zmínili pouze o Descartově negativním vymezení se vůči aristotelsko-scholastické tradici, ale kromě parciálních popisů fungování těla a zmínce o teple vycházejícím ze srdce, coby ústředního orgánu, jsme se nevěnovali završujícímu prvku Descartova přístupu k chápání života. Tímto prvkem jsou živočišní duchové (spiritus animales).[24] Živočišní duchové jsou v Descartově díle zmíněny několikrát a pokaždé v souvislosti s jeho vysvětlováním pohybů u zvířat a člověka a vždy v přímé souvislosti s dílčími životními funkcemi. Klíčovou charakteristikou živočišných duchů je, že se jedná o miniaturní, materiální částečky obsažené v krvi zodpovídající za rozličné pohyby a životní projevy. Zde se nachází klíčové místo jak Descartova mechanicko-materialistického přístupu k vysvětlení povahy života. V dopise teologovi Konrádu Vorstiovi z června roku 1643 je Descartes velmi důrazný, když tvrdí, že se živočišní duchové od běžných těles liší pouze ve dvou skutečnostech – velikosti a rychlosti, s jakou se pohybují.

K živočišným duchům se Descartes podrobněji vyjadřuje v celkově pěti dílech.[25] Vůbec první dochovanou zmínku nacházíme v Rozpravě o člověku, kde o živočišných duchách Descartes píše jako o „velmi jemném vánku či spíše o velmi živém a velmi čistém ohni,“[26] jež je součástí krve co by její nejjemnější složka. Zároveň jde o tu složku krve, jejíž produkci zajišťuje srdce, stejně jako žár srdce živočišným duchům uděluje rychlost, s jakou posléze pronikají až do dutin mozku a následně až do nervů. Klíčové je jak „mají moc měnit tvar svalů, do kterých jsou tyto nervy zapuštěny, a takto pohybovat všemi končetinami.“[27] Vzápětí přichází zjevně rozhodující pasáž Descartova mechanicistického uvažování stran živých bytostí. O několik málo řádků se totiž vyjádří následovně:

„…tyto nervy stroje, který popisuji, mohou být zajisté přirovnány k trubkám v mechanických částech těchto fontán, jeho svaly a šlachy k dalším rozličným strojkům a pružinám, které slouží k pohybování těchto mechanických částí, jeho živočišné duchy k vodě, která je pohání, srdce ke zdroji vody a mozkové dutiny se štěrbinami [upravenými otvory]. Kromě toho, dýchání a podobné pochody, které jsou pro tento stroj běžné a přirozené, a které závisí na proudění [živočišných] duchů, jsou jako pohyb hodin nebo mlýna, které proudění vody činí nepřetržitými. Vnější předměty, které svou pouhou přítomností působí na smyslové orgány, a tudíž v mnoha ohledech zapříčiňují jejich pohyb, v závislosti na uspořádání částí mozku, jsou jako cizinci, kteří vstoupením do grotty[28] těchto fontán bezděčně vyvolávají pohyby odehrávajíce se před jejich zraky.“[29]

Nervy jako trubky, svaly a šlachy coby odlišné strojky a pružiny, živočišní duchové přirovnávány k vodě uvádějící je v chod, srdce jakožto zdroj této vody a mozkové štěrbiny (kontrolní) otvory. Jakákoliv součást těla – stroje je převoditelná a vysvětlitelná strojem mechanickým, vytvořeným člověkem. Nejde však jenom o příměry a o pokusy o vysvětlení fungování v tomto případě lidského těla. Descartes těla živých bytostí skutečně považoval za stroje.[30] Tyto stroje jsou však poháněny speciální součástí, která byť materiální povahy, představuje interpretační problém Descartovy koncepce života. Živočišné duchy Descartes zmiňuje v Rozpravě o metodě z roku 1637 právě v souvislosti s tím, jak celý stroj rozhýbávají:

„A konečně nejpozoruhodnější z toho ze všeho je vznikání živočišných duchů, jež jsou jakoby velmi jemný dech nebo spíše jakoby velice čistý a živý plamen, který, stoupaje neustále přehojnou měrou ze srdce do mozku, postupuje odtud nervy do svalů a dává pohyb všem údům,“

přičemž jsou to právě tyto živočišné duchy, které měl Descartes v úmyslu popsat podrobněji, a které považuje za klíčové pro vysvětlení jednotlivých funkcí těl – strojů. Jak jsme se již zmínili, dle Descarta jsou to jenom vnější projevy jednotlivých těles (těl, strojů), které lze pozorovat. Pohyb, resp. pohyb údů však musí mít něčím způsoben. Ve zmíněných fontánách jsou to dílčí součásti jejich mechanismu včetně vody a jejího proudu.[31] V případě těl živých bytostí pak v již zmíněném díle

„ukázal, jaká má být struktura nervů a svalů lidského těla, aby živočišní duchové, v nich obsažení, měli sílu pohybovat údy: tak například vidíme, že se hlavy, krátce po tom, co byly uťaty, ještě pohybují a hryžou zemi, přestože již nejsou živy.“[32]

Na živočišné duchy zodpovídající za tělesné funkce a životní projevy těl – strojů u Descarta narážíme ještě v Principech filozofie[33] ale především pak ve Vášních duše a Popisu lidského těla. A je to právě v Principech a Vášních, kde Descartovo pojetí a vysvětlení života nabývá svého završení. Jak upozorňuje Thomase Hall, Descartův postoj představoval stran chápání života rozhodující útok na antickou tradici.[34] Pakliže dlouhotrvající aristotelská tradice spatřovala mezi živými a neživými objekty rozdíl kvalitativní spočívající v přítomnosti, resp. nepřítomnosti určitého prvku či kvality v živých objektech, Descartes se zcela v duchu svého mechanistického chápání světa vůči takovému přístupu vymezil a razil v případě rozdílu mezi živou a neživou přírodou redukcionistický přístup. Ten spočívá nejprve ve zdůraznění, že

„v kamenech anebo v rostlinách nejsou žádné takové skryté síly, žádné takové zarážející podivuhodnosti sympatie anebo antipatie, to znamená, v celé přírodě není nic takového, co by se mělo odvozovat jen z tělesných příčin, tj. z takových, které postrádají mysl a uvažování […] takže není potřebné k nim připojit nějaké jiné.“[35]

Jednotlivé životní projevy a život coby sumu těchto projevů můžeme u Descarta chápat jen na pozadí toho, co poznamenává v článku 203 stejného spisu. V souvislosti s vysvětlováním povahy oněch částic, které jsou smysly nepostřehnutelné, ale přesto je o jejich existenci Descartes přesvědčen, reaguje na námitky stran jejich poznatelnosti již známou analogií:

„Přitom mi dost pomohly umělé výtvory:[36] neznám totiž žádný jiný rozdíl mezi nimi a přírodními tělesy, jenom ten, že působení umělých výtvorů se uskutečňuje takovými velikými nástroji, že se snadno vnímají. Oproti tomu ale přírodní účinky téměř vždy závisí od oněch malých orgánů, že jsou nevnímatelné. A zajisté nejsou žádné zákony v mechanice, které by neplatili také ve fyzice, které je vlastně [mechanika] součástí anebo podoborem; a proto je právě tak přirozené, aby hodiny složené z těchto anebo oněch koleček ukazovaly čas, jako strom, co vyrostl z tohoto anebo onoho semene, aby nesl dané plody. Proto jako ti, kteří jsou zběhlí v pozorování automatů a z pozorování stroje a jeho jednotlivých částí, které znají, snadno usoudí, jak byly vyrobené jeho ostatní části, které nevidí, tak jsem se i já pokusil vyzkoumat z viditelných účinů a částí přírodních těles, jaké jsou jejich příčiny a neviditelné částice.“[37]

Doposud jsme viděli, jak Descartes k vysvětlení životních funkcí a projevů uplatňuje jednak redukcionistický přístup a zároveň ruku v ruce s tím odmítá přítomnost jakéhokoliv „vitálního principu“ nebo „vegetativní duše“, tj. takových předpokládaných kvalit, které by vysvětlily, v čem spočívá rozdíl mezi živým a neživým objektem. Mohou se však objevit námitky, že takové chápání Descartova odkazu je problematické z toho důvodu, že člověk, jediná bytost, která dle Descarta disponuje duší – myslí, je živá, a že myšlení je, byť u jedné jediné bytosti, třeba považovat rovněž za projev života. Takové čtení Descartova odkazu vychází z tradičního chápání karteziánského dualismu a může pro čistě mechanistické vysvětlování života tímto zásadním příkladem představovat těžko zvládnutelný problém. Nicméně je třeba zdůraznit jednak samotné Descartovo chápání a zvláště pak vysvětlování životních projevů a funkcí, které je materialistické, resp. redukcionistické. Zároveň také skutečnost, že pokud by myšlení bylo předpokladem života, zvířata[38] by pak bylo nutné považovat právě za pouhé stroje, což je však v přímém rozporu s uvedenými Descartovými tvrzeními. Pokud pro samotného Descarta mysl – duše představovala nepřekonatelný interpretační problém, na samotné mechanistické vysvětlení života tento problém nemá zásadní vliv. Naopak, při použití Descartových životních duchů a v souladu s jeho redukcionismem bychom i projevy mysli – duše mohli považovat za jeden z projevů uspořádání lidského stroje – těla. Samotný Descartes však takové domýšlení rozvinuté koncepce pouze naznačuje a je v tomto ohledu dosti nejednoznačný. Poslední Descartovo dílo Vášně duše takto nabízí několik vodítek. Hned zkraje opět zmiňuje sestavení „stroje našeho těla“,[39] aby následně zdůraznil, že

„všechny pohyby svalů, jakož i veškeré smyslové vnímání, závisejí na nervech […], jež všechny vycházejí z mozku a obsahují, stejně jako mozek, jakýsi velmi jemný vzduch či vánek, jež nazýváme hybnými duchy.“[40]

V článku 8 o „principu všech těchto funkcí“ pak Descartes ujasňuje, jak je třeba chápat fungování živých těl. Již výše zmíněné teplo – oheň stojí je příčinou tělesných pohybů.[41] Zde se u Descarta v určitém shrnutí objevují všechny prvky jeho koncepce vysvětlující fungování živých objektů: srdce, teplo, krev a nakonec i životní duchové, protože

„všechna krev, která vychází ze srdce velkou tepnou, proudí přímočaře právě do tohoto místa […] projdou tam jen ty z jejích částí, které jsou nejbystřejší a nejjemnější […] A právě tyto velejemné částečky krve tvoří hybné duchy; k čemuž nepotřebují projít v mozku žádnou jinou změnou, než že jsou zde odděleny od ostatních, méně jemných částí krve: neboť to, co zde nazývám duchy, není nic jiného než tělesa, která mají pouze tu vlastnost, že jsou velice malá a že se pohybují velice rychle, stejně jako částečky plamene, které vylétávají z pochodně.“[42]

Nyní je nasnadě vzpomenout si na příměr s fontánou a vodou. Voda svým působením a tlakem působí, že mechanismus fontány běží. Stejně tak Descartes prostřednictvím hybných duchů vysvětluje nejen pohyby dílčích částí těla, ale také fungování smyslových orgánů. Podobně tomu je u afektů, o kterých Descartes tvrdí, že „jsou zapříčiněny určitým specifickým pohybem duchů.“[43] Descartes jde dokonce ještě dále a tvrdí, že určité kombinace pohybů a afektů jsou na mysli – duši zcela nezávislé, protože píše o strachu a jím provázených „nohách k úprku,“ kdy takový útěk „může být takto vyvolán v těle pouhým uzpůsobením orgánů a bez přispění duše.“[44] Zdá se, že definitivní vyjádření, které je stran Descartova chápání živých objektů – chápání těl zvířat i lidí pouze jako strojů, jen velmi těžko zpochybnitelné přichází v závěru Článku 16 uvedeného spisu:

„všechny pohyby, které činíme, aniž by k tomu přispěla naše vůle (jak se často stává, když dýcháme, když jdeme, když jíme a konečně když provádíme všechny činnosti, které máme společné se zvířaty), závisejí pouze na stavbě našich údů a na proudu duchů vybuzených teplotou srdce a mířících přirozeně do mozku, do nervů a do svalů, stejně jako pohyb hodin vzniká z pouhé síly pružiny a ustrojení koleček.“[45]

Je pravda, že v následujících částech se Descartes dostává k funkcím duše a mohlo by se zdát, že vynecháním těchto pasáží bude jeho pojetí živých objektů neúplná. Jenže hned v následující pasáži podtrhuje, že „v nás nezůstává nic, co bychom mohli přičíst naší duši, než naše myšlenky.“[46] Toto konstatování ale v souvislosti s doposud řečeným vede k potvrzení průběžného závěru. K vysvětlení života, jednotlivých tělesných funkcí a pohybů těl není třeba jakéhokoliv nemateriálního principu, substance či prvku. Toto seznání má dva důsledky. Pokud Descartovým hlavním problémem bylo vzpouzení se myšlení a řeči[47] mechanistickému a redukcionistickému vysvětlení, všechny ostatní projevy těl zvířat a lidí explanační problém nepředstavovaly. Zároveň z toho vyplývá, že k tomu, abychom zvířata považovali za živé objekty, nám stačí stejné mechanistické vysvětlení jejich projevů, jaké Descartes uplatnil v případě stroje lidského těla.

Jak jsme viděli, Descartův přístup k vysvětlení života se postupně vyznačuje zásadně materialistickým nahlížením světa. Tento přístup je zároveň bytostně redukcionistický, jelikož projevy na úrovni středně velikých těles lze vysvětlit pohyby, pochody a interakcemi částí na mikroúrovni. Fakt, že Descartovo pojetí živých objektů se obejde bez zavádění jakéhokoliv nemateriálního principu nebo vitálního prvku, jen dokresluje jeho veskrze materiální pojetí světa a podtrhuje fakt, že rozdíl mezi přírodními a umělými objekty nahlížel coby otázku stupně složitosti, popř. velikosti a poměrů jejich dílčích částí. Tolik proponovaný Descartův dualismus je možné z dosud uvedeného odsunout stranou. Jak jsme se pokusili doložit, dílčí pohyby i jejich souhrn dle Descarta závisí čistě na rozvržení těl a jejich orgánů bez nutnosti postulování jiných než materiálních součástí. Z toho, že Descartes proponoval nemateriální lidskou duši – mysl, protože nebyl s to v rámci své mechanistické koncepce vysvětlit myšlení a používání řeči, ještě neplyne, že by všechny ostatní části jeho koncepce braly za své.[48] Descartes naopak ukazuje, že vysvětlení životních projevů od pohybů končetin, přes trávení až po tlukot srdce je možné vysvětlit čistě materialisticky a ukázal, že „myšlení nemá nic zásadně společného s životem.“[49]

Shrnutí a závěr
Předložením postojů René Descarta k otázce povahy života jsme se pokusili ukázat několik skutečností. Předně naším cílem bylo zdůraznit opomíjený aspekt jeho myšlenkového odkazu – vysvětlení povahy života. Ztotožňujeme se s Hallem, že Descartes byl jedním z prvních, kdo si tuto klíčovou otázku biologie položil.[50] Napříč jeho dílem lze najít ucelený, konzistentní výklad fenoménu života, který však není v přímém rozporu s jeho koncepcí mysli. Descartův veskrze materialistický a redukcionistický přístup nejen popíral dosavadní tradici a ukázal, že život a životní projevy je možné vysvětlit bez využití nehmotného, supranaturálního jevu – duše. Do jaké míry byl tento Descartův přístup provokativní, lze soudit například z Leibnizova vyjádření právě na adresu zmíněné Descartovy koncepce.[51] Chtěli jsme také ukázat, jakým způsobem se s problematikou života vypořádala jedna z klíčových postav dějin novověké filozofie a to před vznikem biologie jakožto vědy a vyzdvihnout tak ony motivy a poznatky, které ve filozofické tradici přebývají doposud.[52] I v tomto ohledu lze Descarta považovat za zakladatele mechanistického vysvětlení a proponenta redukcionismus v biologii, což je třetí skutečnost, kterou jsme chtěli zdůraznit. Po Descartovi bude trvat ještě několik století, než se s přibývající evidencí podaří vyvrátit mnohasetletý antropocentrismus, ale zásadní příspěvek tohoto francouzského filozofa do debaty o postavení člověka a zvířat lze dnes jen těžko popírat. Naším cílem bylo na základě dostupných textů předložit pokud možno ucelený pohled zmíněného autora na chápání života a přispět tak k diskusi nad historickým odkazem filozofie pro současné spory o povahu života, jeho vysvětlení a možnosti i limity snah o jeho definování.

L i t e r a t u r a
AVRAMIDES, A.: Descartes and Other Minds. In: Teorema: International Journal of Philosophy, roč. 16, 1996, č. 1, s. 27 – 46.
BEDAU, M. A. – CLELAND C. E.: The Nature of Life: Classical and Contemporary Perspectives from Philosophy and Science. Cambridge; New York: Cambridge University Press 2010.
DESCARTES, R. – ARIEW, R.: „Principles of philosophy“ In: Philosophical Essays and Correspondence. Indianapolis: Hackett Publishing Company, Inc. 2000, s. 222 – 272.
DESCARTES, R. – ADAM, CH. – TANNERY, P.: Oeuvres de Descartes X. Paris, L. Cerf 1908.
DESCARTES, R.: „The Description of the Human Body and All Its Functions“ In: GAUKROGER, S. (ed): Descartes: The World and Other Writings. Cambridge; New York: Cambridge University Press 1998, s. 170 – 205.
DESCARTES, R.: „Treatise on Man.“ In: GAUKROGER, S.: (přel.) Descartes: The World and Other Writings. Cambridge; New York: Cambridge University Press 1998, s. 99 – 169.
DESCARTES, R.: Descartes philosophical writings,. Reprint edition. Přel. Norman Kemp SMITH. New York: Random House 1958.
DESCARTES, R.: Dopisy Alžbětě Falcké. Přel. Petr Horák. Brno: Petrov 1997.
DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii Námitky a autorovy odpovědi. Přel. Glombíček Petr, Marvan Tomáš, Zavadil Pavel. Praha: Oikoymenh 2003.
DESCARTES, R.: Principy filosofie Principia philosophiae : výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy princezně Alžbětě Falcké : bilingva. Přel. Tomáš Marvan a Petr Glombíček. Praha: Filosofia 1998.
DESCARTES, R.: Princípy filozofie. Přel. Július Špaňár. Bratislava: Pravda, 1987.
DESCARTES, R.: Rozprava o metodě. Přel. Věra Szathmáryová-Vlčková. Praha: Svoboda 1992.
DESCARTES, R.: The Philosophical Writings of Descartes (Volume 3: The Correspondence). Cambridge Cambridgeshire; New York: Cambridge University Press 1991.
DESCARTES, R.: Vášně duše. Přel. Ondřej Švec. Praha: Mladá fronta 2002.
FOWLER, C. F.: Descartes on the Human Soul: Philosophy and the Demands of Christian Doctrine. B.m.: Springer Science & Business Media 2012.
HALL, T. S.: „Descartes’ physiological method: Position, principles, examples.“ In: Journal of the History of Biology, roč. 3, č. 1, s. 53 – 79.
LA METTRIE: Člověk a stroj 1. Výbor z díla. Přel. Jan B. Kozák. Praha: Academia 1958. LEIBNIZ, G. W. F.: „On body and Force, Against the Cartesians.“ In: ARIEW, R. – GARBER, D. (přel.): Philosophical Essays. B.m.: Hackett Publishing 1989, s. 250 – 256.
MATTHEWS, Gareth B.: „Aristotle on Life.“ In: BODEN, M. A. (ed.): The Philosophy of Artificial Life. B.m.: Oxford University Press 1996, s. 303 – 313.
SPINOZA, B.: Etika. Přel. Karel Hubka. Praha: Dybbuk 2004.

P o z n á m k y
[1] Tento článek vznikl za podpory projektu IGA “Historická řešení současných filozofických problémů”, IGA_FF_2015_004 (2015-2017).
[2]Ex animalium quibusdam actionibus valde perfectis, suspicamur ea liberum arbitrium non habere“ viz DESCARTES, R., ADAM, C., TANNERY, P. (eds.): Oeuvres de Descartes X, Paris: L. Cerf 1908, s. 219.
[3] Srov. FOWLER, C. F.: Descartes on the Human Soul: Philosophy and the Demands of Christian Doctrine, Dordrecht: Springer Science & Business Media 2012, s. 119 – 126. Není bez zajímavosti, že sám Fowler píše o Descartově chápání zvířat jako strojů (automaton), zmíní se o „bodily mechanism in man and animals“, ale neuvažuje o tom, že pro Descartovo chápání lidského a zvířecího stroje neexistuje z hlediska těl – strojů žádný kvalitativní rozdíl a vynecháním této podstatné skutečnosti rovnou zdůrazňuje kvalitativní rozdíl mezi člověkem a zvířetem vyplývajícím z přítomnosti mysli u člověka.
[4] Vydáno posmrtně roku 1662 a 1667.
[5] D‘une façon scientifique et naturelle. LEMOINE, A.: L‘âme et le corps : études de philosophie morale et naturelle, Paris 1862, s. 312.
[6] DESCARTES, R.: „Treatise on Man.“ In: GAUKROGER, S. (ed.): Descartes: The World and Other Writings. Cambridge; New York: Cambridge University Press 1998, s. 99 (99 – 169).
[7] Tamtéž
[8] Tamtéž
[9] Tamtéž
[10] Tamtéž
[11] DESCARTES, „Treatise on Man.“, s. 169.
[12] Tamtéž
[13] DESCARTES, R.: Rozprava o metodě. Praha: Svoboda 1992, s. 35.
[14] Tamtéž. Ve stejném odstavci se Descartes podobně jako ve spise O člověku vymezuje proti aristotelské tradici složek duše, když píše, že „Bůh stvořil tělo člověka úplně podobné tělu kohokoli z nás, i co se týče vnějšího tvaru jeho údů, i co se týče vnitřního složení orgánů, nesestaviv je z jiné hmoty než z té, již jsem popsal, a nedav mu zpočátku žádnou rozumnou duši ani nic jiného, co by tam mohlo zastávat funkci duše vegetativní nebo čijící…“ (Proložení vlastní). DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 35. Stejně tak viz překladatelovu poznámku č. 81. In: DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 62.
[15] „To Regius, June 1642,“ In: DESCARTES, R.: The Philosophical Writings of Descartes (Volume 3: The Correspondence), Cambridge; New York: Cambridge University Press 1991, s. 214.
[16] DESCARTES, R.: „The Description of the Human Body and All Its Functions.“ In: GAUKROGER, S. (ed.): Descartes: The World and Other Writings. Cambridge; New York: Cambridge University Press 1998, s. 170 (170 – 205).
[17] Duší v kontextu Descartova díla rozumíme „substanci odlišnou od těla,“ která „je nám známa pouze na základě toho, že myslí, to znamená, chápe, přeje si, představuje si, pamatuje si, vnímá, jelikož všechny tyto funkce jsou druhy myšlení.“ DESCARTES, R.: „The Description of the Human Body“, s. 170 – 171.
[18] Tamtéž, s. 170.
[19] Descartes nedává prostor k pochybnostem, když záhy tvrdí, že „každý alespoň jednou čí vícekrát spatřil rozličná zvířata otevřená a hleděl na tvar a uspořádání jejich vnitřních částí, které se velmi podobají našim vlastním.“ DESCARTES, R.: „The Description of the Human Body“, s. 171.
[20] Jak lze soudit z dopisu Mersennovi z 20. února 1639, Descartes prováděl pitvy minimálně od roku 1628: „Strávil jsem mnoho času pitvami v posledních jedenácti letech […] Nenalezl jsem ale nic takového, co by se díky svému uspořádání zdálo nevysvětlitelné na základní přírodních [natural] příčin. Mohu je všechny detailně vysvětlit, stejně jako když jsem ve své Meterologii vysvětlit původ zrnka soli nebo sněhové vločky.“ Zároveň se zmiňuje o tom, že „vše se v přírodě odehrává v souladu se zákony mechaniky…“ „To Mersenne, 20 February 1639.“ In: DESCARTES, R.: The Philosophical Writings of Descartes (Volume 3: The Correspondence), s. 134.
[21] „To More, 5 February 1649.“ In: DESCARTES, R.: The Philosophical Writings of Descartes (Volume 3: The Correspondence), s. 366.
[22] Z roku 1649.
[23] DESCARTES, R.: Vášně duše. Praha: Mladá fronta 2002, s. 34.
[24] Latinsky spiritus animales, francouzsky esprits animaux. Tento pojem byl do češtiny v případě Descartova díla přeložen třemi odlišnými způsoby. V Rozpravě o metodě v překladu Věry Szathamáryové-Vlčkové jako živočišní duchové (viz DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 40 a další), ve Vášních duše Ondřej Švec volí spojení hybní duchové (viz DESCARTES, R.: Vášně duše, s. 14 a další.), a nakonec ve výběru z Principů filosofie (DESCARTES, R.: Principy filosofie Principia philosophiae : výbor doplněný dvěma Descartovými dopisy princezně Alžbětě Falcké : bilingva. Praha: Filosofia, 1998) stejně jako v Meditacích o první filosofii (DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii Námitky a autorovy odpovědi. Praha: Oikoymenh 2003) Petr Glombíček, Tomáš Marvan a Pavel Zavadil zvolili dva zjevně zaměnitelné pojmy životní, resp. živočišné proudy. V tomto textu se budeme držet překladu živočišní duchové, protože tento překlad byl použit poprvé v roce 1933 v prvním překladu Rozpravy o metodě Věrou Szathamáryovou-Vlčkovou. Srov. rovněž první poznámku Petra Horáka z českého překladu Descartových Dopisů Alžbětě Falcké: „životní fluidum (Descartes používá termínu esprits du corps, doslova živočišní duchové nebo živočišné dechy) je prostředníkem mezi duší a tělem.“ (viz DESCARTES, R.: Dopisy Alžbětě Falcké. Brno: Petrov 1997, s. 21.) a druhou poznámku z překladu Principů: „Životní proudy (spiritus animales) jsou u Descarta ty částečky krve, které pouze díky své subtilitě a pohyblivosti vnikají do mozku a následně z něj opět vycházejí, čímž je umožněno spojení mezi mozkem a jednotlivými údy.“ (DESCARTES, R.: Principy filosofie, s. 129). Stojí za povšimnutí, že Július Špaňár ve slovenském překladu Principů filozofie zvolil překlad životné duchy (DESCARTES, R.: Princípy filozofie. Bratislava: Pravda 1987, s. 316). V českém překladu La Mettrieho díla Člověk stroj zůstal tento pojem nepřeložen, jelikož „zcela vhodného českého slova není“ a pojem tělesná fluida se neujal (viz LA METTRIE: Člověk a stroj 1. Výbor z díla. Praha: Academia 1958, s. 104, pozn. 41). V Hubkově překladu Spinozovy Etiky, konkrétně v „Páté kapitole“, kde se Spinoza vyjadřuje k Descartovu pojetí „duše neboli mysli“ je tento pojem přeložen jako animální duchové (viz SPINOZA, B.: Etika. Praha: Dybbuk 2004, s. 242 a další.)
[25] Pojednání o člověku, Rozprava o metodě, Principy filozofie, Vášně duše a Popis lidského těla. Zmínky najdeme ale také v Primae cogitationes circa generationem animalium (První myšlenky o plození zvířat) vydaných posmrtně roku 1701 a v některých dopisech.
[26] DESCARTES, R.: „Treatise on Man“, s. 105.
[27] Tamtéž, s. 106–107.
[28] Umělá jeskyně.
[29] DESCARTES, R.: „Treatise on Man“, s. 107.
[30] Podle překladatelky Descartových Rozprav jde přesněji o aerodynamické stroje. Viz DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 63, pozn. 87.
[31] Srov. DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 37.
[32] DESCARTES, R.: Rozprava o metodě, s. 40. U hlavy oddělené od těla dojde k přerušení uzavřeného obvodu a pohyby hlav, které „hryžou zemi“ je třeba chápat jako pohyby setrvačné, stejně jako při přerušení přívodu vody v případě fontán ještě po nějakou dobu tryskají, jejich mechanické části se pohybují apod.
[33] Zde Descartes vysvětluje, jakou roli živočišní duchové hrají v případě představování si něčeho libého a pocitu radosti, viz DESCARTES, R. – ARIEW, R.: „Principles of philosophy.“ In: Philosophical Essays and Correspondence. Indianapolis: Hackett Publishing Company, Inc. 2000, s. 264. K tomu srovnej překlad in DESCARTES, R.: Princípy filozofie, s. 316.
[34] HALL, T. S.: „Descartes’ physiological method: Position, principles, examples.“ In: Journal of the History of Biology, roč. 3, č. 1, s. 53 – 79, s. 57.
[35] DESCARTES, R.: Princípy filozofie, s. 314.
[36] Tj. mechanické stroje.
[37] DESCARTES, R.: Princípy filozofie, s. 324 – 325.
[38] K Descartovu připisování myšlení zvířatům srovnej dopis Markýzi z Newcastlu z 23. listopadu 1646, viz „To The Marquess of Newcastle, 23 November 1646.“ In: DESCARTES, R.: The Philosophical Writings Vol. 3, s. 303 a dopis Morovi ze dne 5. února 1649, viz „To More, 5 February 1649.“ In: DESCARTES, R.: The Philosophical Writings Vol. 3, s. 365 – 366.
[39] DESCARTES, R.: Vášně duše, s. 34. Descartes zde mluví o těle lidském, nikoliv o těle obecně.
[40] DESCARTES, R.: Vášně duše, s. 35 – 36.
[41] Tamtéž, s. 36.
[42] Tamtéž, s. 37.
[43] Tamtéž, s. 57.
[44] Tamtéž, s. 57. Podobně Descartes hovoří v případě takových mozkových pohybů, které „mohou také bez jejího [duše] přičinění způsobit, že duchové budou směřovat k určitým svalům spíše než k jiným a budou tak hýbat našimi údy […] což ukazuje, že se nezavírají prostřednictvím duše […] ale že je to jen důsledkem sestavení našeho těla…“ Tamtéž, s. 40 – 41.
[45] DESCARTES, R.: Vášně duše, s. 43. Stejně se Descartes vyjadřuje v jedné z „Odpovědí na Čtvrté námitky“ svých Meditací: „Mnohé z pohybů, ke kterým v nás dochází, nijak nezávisejí na mysli: např. srdeční puls, trávení potravy, výživa, dýchání u spících, u bdících chůze, zpěv a podobně – k nim dochází bez povšimnutí ducha.“ DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii, s. 199.
[46] DESCARTES, R.: Vášně duše, s. 43.
[47] I v tomto bodě se Descartův přístup překrývá s pohledem La Mettrieho a dalších. Bylo to zejména disponování řečí. Nicméně sám La Mettrie se snažil přesvědčení o řeči coby antropinu výrazně oslabit. Viz LA METTRIE: Člověk stroj, s. 56.
[48] Avramidesová dodává, že „existují důkazy, že Descartes byl k upření duší (tj. myslí) všem zvířatům mimo člověka [ v orig. to all non-human animals] motivován teologickými a morálními pohnutkami.“ AVRAMIDES, A.: „Descartes and Other Minds.“ In: Teorema: International Journal of Philosophy, roč. 16, 1996, č. 1, s. 38 (27 – 46). To mohl s velkou pravděpodobností být určující důvod postulování nemateriální (tj. nesmrtelné) duše – mysli, které pro Descarta nakonec představovala neřešitelný problém.
[49] MATTHEWS, G. B.: „Aristotle on Life.“ In: BODEN, M. A. (ed): The Philosophy of Artificial Life. Oxford University Press 1996, s. 304 (303 – 313). K tomu srovnej Descartovo vyjádření z „Odpovědí na Páté námitky“, viz DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii, s. 297.
[50] HALL, T. S.: „Descartes’ physiological method: Position, principles, examples.“ In: Journal of the History of Biology, roč. 3, č.. 1, s. 53 – 79. s. 55.
[51] Srov. např. Leibnizovu nesouhlasnou reakci stran hybných sil (vis motricis), viz LEIBNIZ, G. W. F.: „On body and Force, Against the Cartesians.“ In: ARIEW, R. – GARBER, D. (eds. & trans.), G. W. Leibniz: Philosophical Essays. Indianapolis: Hackett Publishing Company 1989, s. 250 (250 – 256).
[52] Viz BEDAU, M. A. – CLELAND, C. E.: The Nature of Life: Classical and Contemporary Perspectives from Philosophy and Science. Cambridge; New York: Cambridge University Press 2010.

Mgr. Vladimír Vodička
Katedra filozofie
Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
vladimir.vodicka@gmail.com


Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Môžete použiť tieto HTML značky a atribúty: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>