Tři „tváře“ Maimonida


Text byl přednesen na Filosofickém ústavu SAV v Bratislavě dne 12. února 2007.
Vážení přítomní,
je pro mě ctí na tomto místě promluvit o významném středověkém mysliteli, jehož odkaz není v našich končinách dobře znám a který bývá většinou označován za židovského aristotelika 12. století. Tato přednáška bude věnována, Lévinasovými slovy řečeno, několika „tvářím“ Maimonida. Těmito tvářemi budou:

Maimonides-rabín
Maimonides-filosof
a Maimonides-lékař.

Mým cílem je ukázat, že i když se tyto tváře, charakteristiky či povolání zdají být rozdílné,všechny vycházejí z jednoho konceptu – konceptu řádu či harmonie –, který má své nepopiratelné metafyzické ukotvení. Když už jsem zmínila jméno Lévinase, nemohu nevzpomenout, že Emmanuel Lévinas byl dobrým znalcem díla Maimonidova a že se cítil být v jistém smyslu jeho následovníkem, a to především v důrazu, který stejně jako jeho velký předchůdce kladl na univerzalitu rozumu a zodpovědný přístup člověka k vlastnímu osudu.

Je zajímavé, možná zvláštní, že v různých vědeckých prostředích jsou známy jen určité výseky z Maimonidova díla. Jakoby existovalo hned několik na sobě nezávislých Maimonidů podle toho, v jaké instituci se badatel zrovna nachází. Maimonides je znám především jako rabín, jako roš hagola, dosl. „hlava vyhnanství“, tzn. nejvýznamnější představitel židovské exilní komunity v Egyptě, a to konkrétně za vlády prvního ajjúbovského sultána Salláhudína, legendárního Saladína. Tvář Maimonida-rabína poukazuje především k tomu, že je autorem monumentálního 14-ti svazkového nábožensko právního kodexu Mišne Tóra, v němž – jak titul „opakování Tóry“ sám napovídá – znovu systematizoval komentáře k Tóře, tzn. legislativní látku Talmudu a přetavil ji do podoby přehledné příručky srozumitelné každému praktikujícímu židu. Maimonides si v tomto díle nekladl za cíl nahradit Talmud, pouze chtěl jeho ne vždy jasné a někdy i kontradiktorní výroky zpracovat v přehledný text, který se odborně vyjadřuje snad ke všem aspektům náboženského života. Obraz Maimonida-rabína dále dotváří autorství arabsky psaného Komentáře k Mišně (právně závazným částem Talmudu), Knihy přikázání (micvót) a tzv. rabínských responzí, tj. písemných odpovědí na otázky legislativní povahy, které byly význačným i méně význačným rabínům adresovány od jejich souvěrců. Texty Maimonida-rabína najdeme v mnoha vydáních a exemplářích ve všech knihovnách rabínských seminářů a aktivních židovských obcí. Nepochybuji o tom, že i v knihovně Bratislavské obce stojí na polici Mišne Tóra.

Na policích těchto knihoven ale málokdy najdeme jiný, neméně slavný, Maimonidův spis Průvodce tápajících neboli nerozhodných. Ten se v arabském originálu, hebrejském nebo latinském překladu anebo v překladech do moderních evropských jazyků nachází téměř výlučně jen ve filosofických knihovnách. – V Bratislavě se Průvodce nachází v hebrejském a anglickém překladu na Fakultě sociálních a ekonomických studií, v bývalém Institutu judaistiky. – Maimonides-filosof nepíše na stejná témata jako Maimonides-rabín. Průvodce je obtížně uchopitelný až enigmatický text, o kterém lze nicméně říci, že je specifickou reflexí aristotelské metafyziky, fyziky a psychologie a novoplatónské filosofie, zvláště Plotína. Novoplatónské vlivy byly ovšem v oné době chápány jako integrální součást Aristotelovy filosofie. Plotínova nauka o Jednom a emanační teorie tvořily v arabsko židovském intelektuálním prostředí de factozavršení Aristotelovy metafyziky. Výňatky z Plotínových Ennead, konkrétně ze IV., V. a VI. knihy, s několika pozdějšími komentáři kolovaly pod názvem Aristotelova theologie a byly v korpusu Aristotelových textů řazeny právě za knihy Metafyzik.

Při zachování základních tezí „novoplatónského aristotelismu“ Maimonides analyzuje některé biblické verše a pasáže, o nichž chce prokázat, že jsou identické s Aristotelovou filosofií; rozumí se „Aristotelovou novoplatónskou filosofií“. Filosofie je pro Maimonida v Tóře přítomna, ale ne zjevně. Za zjevným textem Písma je něco hlubšího, co ovšem dokáže odhalit jen výjimečně kvalitně připravená osoba. Maimonides se tak v Průvodci věnuje výkladu „filosofických“ doktrín judaismu, jako je například fenomén proroctví, získávání mravních a rozumových ctností anebo i dnes populární problematice intertextuality. Netradičním způsobem, to znamená způsobem, který stojí vně židovské tradice, analyzuje Písmo a konkretizuje, na kterých jeho pilířích je možné založit filosofii. Pod tvář Maimonida-filosofa zařazuji dále část Komentáře k Mišně s názvem Osm kapitol. Tento spis je prvním psychologickým pojednáním z pera židovského autora a pro zjevný vliv Aristotelových knih O duši i filosofickou terminologii bývá často publikován společně s Průvodcem tápajících.

Ovšem ani v knihovnách rabínských seminářů ani v knihovnách filosofických fakult a ústavů většinou nenajdeme Maimonidovy spisy lékařské, jejichž redakci se věnoval v posledních deseti letech života. Spisy s lékařskou tématikou se nacházejí v několika málo knihovnách lékařských fakult a jsou studovány spíše zájemci o dějiny medicíny než lékaři a stojí jen na okraji zájmu filosofů nebo rabínů. To je ovšem škoda, protože nejsou pozoruhodné pouze z historického hlediska. Jistě, reflektují stav tehdejší hippokratovsko-galénovské medicíny a poskytují dobrý popis jejích ve 12. století již dávno ustálených, zároveň ale částečně dezinterpretovaných pilířů. Těmito pilíři mám na mysli humorální teorii, alopatickou terapii a Galénovo pojetí „diety“, tzn. vhodného individuálního režimu, jímž člověk pečuje o tělo i o duši. Maimonidovy lékařské spisy ovšem neposkytují pouze historickou informaci. Jsou z dnešního pohledu v mnohém moderní, protože akcentují dnešními slovy řečeno celostní medicínu, včetně racionálně zdůvodněné prevence a hygieny, a vůbec srozumitelně informují o tom, co je zdraví a jak ho lze zachovat.

Toto jsou jen tři z Maimonidových „tváří“. Mohli bychom ovšem přimyslet další. Například: Maimonides-psycholog – nacházíme u něj důkladně rozpracovanou teorii duše, která se v mnohém liší od tradičního židovského chápání a více se blíží Aristotelovým názorům prostředkovaným al-Farábím a názorům Galénovým, než rabínskému judaismu. Nebo: Maimonides-pedagog – vychoval mnoho lékařů i významných židovských učenců; z jeho responzí bychom mohli vybrat ty, které se věnuj problematice výchovy. Anebo ještě: Maimonides-otec – svého syna Abrahama vychoval v příkladného muže, který dokonce stanul v čele Egyptské komunity a který rovněž pracoval i jako sultánův lékař; jemu a jemu podobným Maimonides adresoval několik dopisů, v nichž vysvětluje, které texty jsou pro vzdělání mladého muže nejdůležitější. Zůstaňme ale jen u tří tváří. Už to nám stačí ke tvrzení, že s takto výraznou tématickou „roztříštěností“, kterou se snažím dokumentovat na prostém faktu tématického řazení v oborových knihovnách, se setkáváme jen u málokteré osobnosti v dějinách filosofie.

Maimonidův obrovský tématický záběr ovšem nesvědčí o jeho nestálosti nebo přelétavosti. Dovolím si tvrdit, že jeho intelektuální zájem se vlastně vůbec neměnil. Nemůžeme říci, že by ho kariéra politického představitele velké a prosperující židovské obce přestala v jisté době uspokojovat, a rozhodl se proto uchýlit do ústraní a studovat filosofické spisy dávných řeckých učenců a tehdejších islámských myslitelů. Nelze ani tvrdit, že by ještě o deset let nato zanevřel i na filosofii a trávil dny i noci v sultánově paláci a nově založené Káhirské nemocnici a věnoval se jen pacientům bez jakékoli vazby k tomu, co písemně zachytil v Mišne Tóra nebo v Průvodci. I když se tyto etapy Maimonidova života a k nim se vážící spisy dají časově velmi přesně vymezit osmdesátými a devadesátými léty 12. století a počátkem století třináctého, není možné nevidět, že základy judaismu, filosofie i medicíny vycházejí pro tohoto myslitele z jednoho a téhož konceptu. Tento koncept bych ráda představila za pomoci pojmu řád či harmonie: tadbír,hanhaga [1] a ukázala, jak se tento koncept odráží v celém Maimonidově díle s přihlédnutím ke právě vykresleným „tvářím“. Budu proto hovořit o řádu, který se projevuje na úrovni vesmírné, tedy řádu a struktuře kosmu, dále o řádu čili správě obce, tedy o jeho projevu na úrovni politické a na závěr o řádu somatickém, tedy o funkční organizaci, harmonii lidského těla.

1. Tadbír jakožto správa hierarchicky uspořádaného stvořeného světa
V Mišne Tóra i v Průvodci Maimonides hovoří o stvoření světa jako o tvůrčím procesu, při němž dochází k postupnému vylévání inteligibilních stupňů. Ve stvořeném světě vzniká kosmická hierarchie, v níž si jednotlivé stupně nejsou rovny, ale vyšší stupeň je nadřazen nižšímu, protože jeden vychází ze druhého. Maimonides takto popisuje klasickou emanační teorii. V jeho představě se z Boha vylévá tzv. První emanace, nehmotný princip, který stojí na vrcholu pyramidy stvořeného. Z První emanace se vyděluje Druhá, opět nemateriální, z ní třetí a tak dále až k poslednímu, desátému, rovněž nemateriálnímu stupni. Tím, že se z Boha vylévá něco jiného, nedochází k jeho uskutečnění či zdokonalení ve smyslu aristotelskéenergeia. Bůh se emanací neuskutečňuje, tzn. nedosahuje skrze emanaci pravého a dokonalého stavu, který by snad předtím neměl. To samozřejmě platí i v opačném smyslu, a sice že vyléváním z něj nic neubývá. Skutečnost, že z Boha něco vychází, jej nijak nemění.

V metafyzických úvahách středověkých učenců, a rovněž i v koncepcích Maimonidových, ovšem dochází ke sloučení představy vylévání nehmotného principu s představou koncentrického vesmíru tvořeného rotujícími hmotnými sférami, jak ho naznačuje Aristotelés v Metafyzice, přičemž tuto představu přebírá od Eudoxa a dřívějším matematiků a astronomů. Tato sloučená představa má tři základní členy: První příčinu neboli Boha, deset otáčejících se sfér a Zemi jako pevný a nehybný střed vesmíru. V této představě přesně strukturovaného a plánovaného vesmíru není místo pro náhodu, ale vše se děje nutně. Myšlenku nutné emanace Maimonides podle všeho přebírá od Avicenny. Bůh komunikuje s veškerým stvořením skrze nehmotné prostředníky, intelekty, které Maimonides v Průvodci nazývá filosofickým termínem separované inteligence a v Mišne Tóra je označuje tradičně jako posly nebo anděly.

Kosmos je pro Maimonida živý organismus mající části, přičemž na všech úrovních stvoření rozlišuje mezi částí vládnoucí a částí ovládanou. V celku světa je „částí“ vládnoucí samozřejmě Stvořitel-Vládce, který tvoří, nad vším stvořeným dohlíží a mu vládne, a částí ovládanou je stvořený svět. Na rozdíl od Aristotela, který hájí tezi, že svět je věčný, fixní a nevyvíjí se směrem k nějakému konečnému cíli, Maimonides jako věřící žid tvrdí, že svět byl stvořen a lze v něm pozorovat nejen neustálý pohyb nebeských těles či přeměnu sub-lunárních jsoucen, ale i promyšlenou strukturu celku světa a v něm smysluplný dějinný vývoj: jakýsi Boží záměr. Stvořením hierarchicky členěného světa byl vytvořen pevný, obecný řád, univerzální správa,tadbír. Tento světový řád je dobrý, protože je stvořený, resp. myšlený dobrým Bohem. Každé stvořené jsoucno se nachází na tom stupni, na kterém má, tedy na tom, který je mu Vládcem přidělen. Každá inteligence je zároveň charakterizována aktivitou, kterou se sama podílí na správě světa na jí příslušném stupni. A protože jsou všechny inteligence spjaty poutem vydělování, je jejich podíl na správě světa v jistém ohledu univerzální, tzn. že aktivita v pozitivním i negativním slova smyslu je z jakékoli úrovně komunikována na všechny úrovně ostatní.

Stvořitel, jímž je pro Maimonida v první řadě živý Bůh Abrahama, Jákoba a Izáka, je zároveň chápán i jako dokonalý Vládce, Plánovač, Organizátor, mudabbir, který tvoří dokonalý, harmonický, funkční řád, tadbír, ale není touto organizací či strukturou samotnou. V Maimonidově koncepci není přítomen ani náznak pantheismu, i když jeho slavný následovník, Baruch Spinoza, právě v Průvodci tápajících nachází tezi o Bohu čili přírodě. [2] Organizátor tvoří organizaci, ale není touto organizací samotnou, ona je od něj zcela oddělena a jestliže v ní dochází k nějakým změnám, tyto jsou zapříčiněny pouze a výlučně volní aktivitou v ní existujících součástí. Náprava takových změn pak opět pochází ze struktury samotné. Ona je dokonalým dílem, v němž je naplánována i autokorekce, i když – jistě – Bůh je v řetězci příčin prvním původcem každé nápravy ve stvořeném světě.

I když je Vládce dokonalý a stejně tak i jeho plán, přesto v něm může dojít k nějaké chybě. Ta má přitom různé podoby: například srážka kosmických těles, záplava na Zemi nebo morálního pochybení člověka. Všechny tyto příklady poukazují k principielně stejnému narušení jednoho a téhož vesmírného řádu. Jestliže jedno konkrétní volní a rozumové jsoucno nevyplňuje naplánovaný úkol, zpronevěřuje se světové harmonii a narušuje řád celého světa, a to nejen na své úrovni. A zároveň, jestliže jedno takové jsoucno vyplňuje svůj úkol zcela bez chyb, ovlivňuje tím v pozitivním slova smyslu chod celého vesmíru. Snažím se tímto tvrzením parafrázovat známý citát z Talmudu, proslavený Spielbergovým filmem Schindlerův seznam, ale tato parafráze se nachází zcela v mezích Maimonidova myšlení. Odchýlení od řádu se podle Maimonida může vyskytnout skutečně na jakékoli kosmické úrovni a náš autor nemá na mysli výhradně pochybení člověka, i když právě lidskému narušení řádu věnuje jako rabín pochopitelně nejvíce pozornosti. Maimonides v této souvislosti rozpracovává koncept svobodné vůle všech bytostí obdařených vůlí a rozumem. Tato jeho koncepce svobodné vůle a s ní související predestinace není úplně jednoduchá a její rozbor by nás odvedl od hlavního tématu.

2. Tadbír jakožto správa obce
I v lidské společnosti Maimonides rozlišuje části vládnoucí a ovládané. V každé funkční komunitě musí být vládce, správce, organizátor, mudabbir s jasnou představou, plánem, organizační strukturou, tadbir, na níž chce obec vystavět. Maimonides nerozvíjí, tak jako to dělá jeho velký vzor al-Farábí, myšlenku platónské dokonalé obce, i když je vliv al-Farábího v politických oddílech Průvodce naprosto zřejmý. Nejprve krátce zmíním al-Farábího představu. Muslimský autor v §§ 57-67 svého nejznámějšího dílaCtnostná obec hovoří o pěti částech dokonalého města. Nejvyšší třídu tvoří tzv. ctnostní lidé, kterými má na mysli učence a vzdělance, kteří jsou schopni vést město k prosperitě. Další třídu tvoří tzv. řečníci čililidé výmluvní a mezi ně počítá strážce náboženství, rétory, básníky, hudebníky a pracovníky administrativy. Do třetí třídy pak zahrnuje znalce praktických věd, tzn. matematiky, inženýry, lékaře a astronomy, bez kterých by se město nemohlo dobře rozvíjet. Ve čtvrté třídě se nacházejí bojovníci, tzn. válečníci a strážci a ve třídě páté a poslední tzv. lidé zabývající se výnosnými věcmi, tedy obchodníci, rolníci a pastevci.

Jak je známo, Platón v Ústavě dělí lid ve městě na tři třídy: dělníky, strážce a vládce. Originalita al-Fárábího dělení, kterou Maimonides nemohl oslyšet, spočívá ve vztahu, který definuje mezi první a druhou skupinou lidí. Základní teze al-Fárábího pohledu na skutečnost je ta, že náboženství je nápodobou filosofie. Filosofie poznává skutečnost takovou, jaká je, a to za pomoci tzv. demonstrativních úsudků, tedy za pomoci přesného a přísného logického myšlení. Náboženství ale podle al-Fárábího o realitě vypovídá bez těchto důkladných logických důkazů, pouze za pomoci obrazů a symbolů. Nástrojem jakéhokoli náboženství není rozum, ale představivost a mínění. Pouze členové první skupiny proto mohou podle al-Fárábího být skutečnými vládci v Platónově smyslu; nazývá je rovněž proroky a ímámy. Členové druhé skupiny se podílejí na symbolickém a obrazném, a tudíž jen částečném vyjádření pravd, které jsou v plné míře přístupny jen filosofům. Tyto pravdy či poznatky vyjadřují příslušníci druhé skupiny po svém, a sice jako kázání, básně, písně, apod. Platnost či uchopitelnost pravd prostředkovaných druhou skupinou je částečná, protože platnost symbolů a obrazů je také částečná a nikoli univerzální, ovšem platnost a dosah pravd prostředkovaných rozumem je univerzální.

Přestože Maimonides o struktuře ideální obce neuvažuje takto detailně, nechává se al-Farábím inspirovat a podrobuje důkladné analýze právě postavu filosofa-proroka-vládce, mudabbir, a pravidla vlády. Ideálem vládce je pro něj biblický Mojžíš a zhmotnělým příkladem ideálního plánu pak Tóra. Pro Maimonida je Mojžíš především prorok, ale je to právě jeho legislativní poselství, které z něj činí svrchovaného vládce hodného nápodoby. I když se to může zdát na první pohled zvláštní, profetologie tvoří pro Farábího i pro Maimonida základní pilíř politické nauky, protože, jak oba autoři shodně tvrdí, víra v proroctví předchází víru v Zákon. Jednoduše řečeno: jestliže není prorok, není ani Zákon. [3] Základním rysem Maimonidových politických úvah je tedy víra v zásadně legislativní obsah zjevení.

Maimonides přitom nevěnuje zvláštní pozornost původu Zákona, ale důraz klade na otázku, proč byl vůbec seslán. Tvrdí, že nutným důsledkem Mojžíšova proroctví bylo přivést vyvolený národ k Tóře. Izrael byl Bohem vybrán jako služebný národ a sesláním dokonalého Zákona byla vytvořena dokonalá společnost lidí se zcela specifickým úkolem: podle přesně stanovených dokonalých pravidel žít ve vzájemné harmonii a sloužit jedinému Bohu. Proroci, kteří působili před Mojžíšem, měli za úkol tento národ postupně připravit na jeho nejdůležitější poslání, tedy přijetí pravého Zákona a jeho naplňování. A zároveň všichni, kteří přišli po Mojžíšovi a kteří napomínali ty, kdo nedodržovali přikázání Tóry, pouze potvrzovali svrchovanost jeho zákonodárného proroctví.

Mojžíš byl podle Maimonida pověřen naprosto výjimečným posláním, a proto tím nejdůležitějším na jeho proroctví nebyly zázraky jako rozestoupení moře (Ex 16,15-18) nebo nasycení hladového lidu manou (Nu20,11), ale zázrak, který se uskutečnil na Sinaji, tedy přijetí Tóry. V tomto případě Mojžíš vůbec neměl zapotřebí konat divy, aby se jako prorok potvrdil, neboť všichni z jeho lidu byli osobně zázraku účastni. Potvrzení každého proroka je samozřejmě úhelným kamenem každé profetologie.

Mezi další podstatné rozdíly mezi proroctvím Mojžíšovým a viděními a sny ostatních proroků patří ta skutečnost, že k ostatním prorokům se dostalo slovo Boží prostřednictvím poslů-andělů, tedy nižších složek světové hierarchie, a proto jejich vize a slyšení mají podobu alegorií a hádanek. Mojžíš však vnímal přímé slovo Boží ve stavu naprosté bdělosti a ve vší koncentraci; neměl žádné alegorické vize ani symbolická zření, ale oznamovanou skutečnost viděl zcela jasně. V duchu Aristotelovy psychologie to Maimonides vysvětluje tím, že u ostatních proroků byla v okamžiku přijetí zvěsti zapojena imaginace, kdežto Mojžíš naslouchal Hospodinu přímo, tzn. činným rozumem, bez přispění představivé složky duše, i když i ona se nacházela v dokonalém stavu. Maimonides dále uvádí, že všichni ostatní proroci byli ve chvíli zvěstování jati hrůzou a třasem, zatímco Mojžíš se netřásl, ale zachovával klid, jakoby hovořil se svým bližním. Ostatní proroci rovněž nemohli prorokovat, kdykoli chtěli, ale museli se znovu a znovu na přijetí proroctví připravovat zdokonalováním rozumových a morálních ctností. Mojžíšovi však bylo proroctví sesláno, kdykoli si to přál. Nemusel se nijak specificky připravovat, protože byl neustále připraven dokonale.

V Průvodci tápajících Maimonides zachází dokonce tak daleko, že Mojžíšovo poslání zcela vyděluje z tradičního chápání fenoménu proroctví. Tvrdí, že slovo „prorok“ se v Tóře vyskytuje jako homonymum a, je-li vztaženo na všechny proroky, kteří Mojžíšovi předcházeli, anebo přišli po něm, označuje něco zcela jiného, než když se jím vypovídá o proroku Mojžíšovi. Obsah Mojžíšova proroctví, forma, v jaké mu bylo sesláno, i forma, v jaké je předal svému lidu, se esenciálně liší od jakéhokoli jiného obsahu i forem proroctví dřívějších i pozdějších. Jen takový člověk může pochopit podstatu řádu-harmonie, předat ho vyvolenému společenství a bdít nad jeho dodržováním.

Vládce světa i vládce města vykazují několik podobností.
1. Oba jsou příčinou vzniku toho, čemu vládnou a co spravují: tak jako je Bůh příčinou existence
vesmíru, tak je Mojžíš-legislátor příčinou vzniku obce.
2. Jejich vláda či správa je zabezpečována imanentním řádem: vesmír je spravován neměnným vesmírným řádem, obec neměnným pravidly soužití. Přitom Bůh svět stvořil, ale není jeho řádem samotným, řád se uskutečňuje jaksi sám vně Boha; a Mojžíš dal Izraeli Tóru, ale není tímto Zákonem samotným; pravidla soužití platí sama i za nepřítomnosti Mojžíše. 
3. Pochybení v jedné části se projevuje v celku vesmíru i obce a zároveň tak i výtečné fungování má dobrý vliv na celek.
4. Stejně jako v řádu světa je obsažena autokorekce, tak i v Tóře jsou definovány tresty za přestoupení, které mají funkci nápravy, navrácení do správného stavu.

3. Tadbír jakožto správa těla neboli životospráva
A konečně, analogickou představu harmonie-řádu nacházíme i v Maimonidových lékařských spisech. Základní principy maimonidovské medicíny nejsou nijak převratné, jsou jimi, krátce řečeno, zdravá a přiměřená strava a dostatek pohybu. Zdraví podle něj spočívá ve vyváženosti, harmonii a symetrii. Maimonides léčil stejně jako jeho řečtí i arabští předchůdci alopatickou metodou: co chybělo, doplňoval, a co přebývalo, odstraňoval. Základ vědeckého lékařství v celém tehdejším arabském prostředí tvořila řecká medicína, a to konkrétně tři její pilíře:

(1) Odkaz Hippokratův v podobě jeho teorie čtyř šťáv, racionálního odhalovaní somatických příčin nemocí a odtud vycházející diagnostika, prognostika a terapie.
(2) Galénova anatomie a definice zdravého životního psycho-somatického stylu s ohledem na konkrétní situaci pacienta, tzv. dieta.
(3) Dioskúridova farmakologie, popis rostlinných i živočišných látek a jejich využití v léčbě.

Arabští ani židovští lékaři k těmto řeckým základům vlastně nic převratného nepřidali a ani Maimonides v tomto smyslu není výjimkou. Význam a vliv muslimských lékařů spočívá především v soustavném rozvíjení odkazu Řeků, v důsledném popisu příznaků nemocí a terapeutických postupů, v systematizaci a doplňování materie medicae, ve zdokonalování chirurgických postupů a také v zakládání nemocnic.

Z lékařského odkazu Maimonida je ale navýsost zajímavé jeho rozvinutí konceptu řádu, tadbir, na tělesné úrovni. To ostatně dokládá i název jeho nejznámějšího díla z tohoto oboru Řád zdraví, Tadbir as-siha, latinsky Regimen sanitatis, přičemž latinské REGIMEN je překladem řeckého termínu dieta. Maimonides rozvíjí stejný motiv, s jakým jsme se již setkali. I v těle člověka je jeden orgán hlavní, vládnoucí, jemuž jsou všechny ostatní podřízeny a jím je srdce. Už v zárodku v těle matky podle tehdejších představ srdce vzniká jako první a teprve jeho činností jsou formovány orgány ostatní. Tento správce či vladař orgánů udává od početí rytmus chodu lidského těla a ustavuje v něm tělesnou harmonii. Je-li poškozeno ono, i tělo nutně umírá.

Chápání srdce jako vládce nad tělem souvisí už s antickou představou tzv. přirozeného tepla, které sídlí v levé srdeční komoře a je zdrojem životní síly. Aristotelés i Galénos hovoří o thermon empsýchon. Existence přirozeného tepla byla nejjednodušeji dokumentována tím, že při narození je člověk nejteplejší, hodně tepla si uchovává v dětství i v mládí, ale od dospělého věku začíná chladnout, až ve chvíli smrti vychladne docela. Veškeré teplo se z levé srdeční komory odčerpá. Srdce řídí tělesný režim a distribuuje všem podaným orgánům, co potřebují, a proto jsou všechny orgány srdečnímu teplu, rytmu a řádu podřízeny. Můžeme tedy doplnit naši analogii:

1. Příčina existence: Bůh je příčinou existence vesmíru, Mojžíš-legislátor je příčinou vzniku obce a srdce je příčinou vzniku a vývoje všech tělesných orgánů, a to za pomoci tzv. přirozených schopností. 
2. Jejich vláda či správa je zabezpečována imanentním řádem: vesmír je spravován neměnným vesmírným řádem, obec neměnným pravidly soužití. Přitom Bůh svět stvořil, ale není jeho řádem samotným, Mojžíš dal Izraeli Tóru, ale není tímto Zákonem samotným a ani srdce není samotným tělesným pochodem. Všechny orgány samy od sebe vědí, co je jejich úkolem (oko ví, že má vidět, žaludek ví, že má trávit) a tato znalost je jim vtištěna už při samotném začátku formování těla v zárodku.
3. Pochybení v jedné části se projevuje v celku: ve vesmíru, v obci i v těle. Nefunkčnost jednoho orgánu působí zhoubně i na ostatní.
4. V řádu světa je obsažena autokorekce, v Tóře jsou definovány tresty za přestoupení a i v těle existuje samoregulace, tzn. schopnost nápravy do správného stavu neboli uzdravení.

Na závěr mi dovolte, abych se opět vrátila k filosofickému spisu Průvodce tápajících. V něm, jak se domnívám, Maimonides prezentuje názor, že dosažení zdraví a jeho udržení nejsou konečným cílem člověka, naopak jsou pouze předstupněm skutečné specificky lidské aktivity – cesty k Bohu. Když je tělo zdravé a když člověk žije v harmonické obci a nic jej nesvazuje ani neomezuje, pak se teprve skutečně může věnovat Aristotelovými slovy řečeno „získávání etických a dianoetických ctností“; a slovy Maimonidovými takto člověk může dokázat, že je stvořen vpravdě k obrazu Božímu. Proto se domnívám, že i Průvodce lze číst jako lékařský manuál. Ale ne jako manuál praktické medicíny, tedy ne jako knihu, která vysvětluje, jak léčit, ale je ho možno chápat jako příručku teoretické medicíny, která se zabývá otázkou proč vůbec léčit, proč léčit sebe i druhé a která na tuto otázku odpovídá: proto, aby bylo člověku umožněno vytvořit pevný základ (pevné zdraví), díky kterému se může věnovat tomu, co je výsostně lidské: v podmínkách řádné obce poznávat stvořený svět a jeho Stvořitele.

Na průzračně jednoduchém příkladu na první pohled odlišných tváří Maimonida či spíše aspektů jeho myšlení jsem chtěla dokumentovat jedinou tezi, a sice že základní principy judaismu, filosofie i lékařského umění jsou pro Maimonida identické, a to identické oprávněně. Všechny totiž umožňují člověku zdokonalovat se a vedou ho k naplnění výhradně lidského poslání.

P o z n á m k y
[1] Arabský kořen D-B-R znamená vést, řídit, vládnout, spravovat, organizovat, plánovat. Mudabbir – správce, vládce, ten, kdo promyšleně (se záměrem) vládce; tadbír – správa, funkční organizace, taková, která je promyšlená a má jasný plán. Této představě řízení, správy a vlády odpovídá hebrejský kořen N-H-G. Manhíg – správce, vládce, ten, kdo promyšleně (se záměrem) vládce; hanhaga – správa, funkční organizace, taková, která je promyšlená a má jasný plán.
[2] Průvodce tápajících, III, 52.
[3] Průvodce tápajících, II, 39.

Mgr. Dita Rukriglová, PhD.
Autorka je odborná asistentka Ústavu filozofie a religionistiky FF UK v Prahe.