Kdy nastává smrt. Problémy kritérií


Jabůrek, M.: Kdy nastává smrt. Problémy kritérií. In: Ostium, roč. 14, 2018, č. 1.


When the Death occures. Problems of Criterions
The traditional approach to determine the human’s death was based on evidence of cessation of breathing and circulation. There has been significant progress in the field of resuscitation during the twentieth century. Since the physicians were able to provide an artificial blood circulation and respiration, it turned out that the current cardiopulmonary standard of human death is insufficient. It was therefore replaced by brain death. Even this position has many problems. One of them is the question which part of the brain must be non-functional. The prevailing definition speaks about the whole brain death. An alternative definition considers determining of the death by non-functioning of higher brain, which is linked to the existence of consciousness. Thus, death is defined as the irreversible cessation of consciousness. As a promising starting point of access to the death appears the understanding of life as a system of mutually reinforcing and conditioning processes. All approaches are linked to a number of ethical issues (e.g. euthanasia, palliative care, organ donation) and, last but not least, to the question what we consider a life worthy of living.

Keywords: Death, Definition of Death, Brain Death, Medical Ethics

Pravděpodobně nejdůležitějším a primárním úkolem filozofické thanatologie je podat definici smrti.[1] Smrt není nic jednoduchého. Naopak smrt je těžká a nelehké je i uvažování o ní. V dějinách filozofie vznikla celá řada pohledů na to, co smrt je a jaký je její význam. Je nasnadě, že se jedná o pohledy často protikladné a vzájemně se vylučující.

Pokus odpovědět na otázku, co je smrt, který by měl stát na počátku každého pokusu o odpověď na otázku po smyslu a významu smrti, stejně jako na počátku každého pokusu o řešení etických otázek spjatých se smrtí a umíráním, je jen zdánlivě otázkou výchozí. Každá byť i jen předběžná odpověď nutně předpokládá předporozumění smrti. Předpokládá obeznámenost s dějinami konceptu smrti, nebo naopak vědomé odhlédnutí od těchto dějin. V každém odpovídání jsou také přítomny intuice, které o smrti a umírání máme. Každý pokus o definici proto není jen východiskem tázání, ale je zároveň i odpovídáním.

V samotném pojmu smrt je obsažena jistá ambivalence. Mluvíme-li v běžné řeči o smrti, mluvíme buď o procesu umírání, o události smrti, nebo o stavu „být mrtev“. Filozofický přístup ke smrti vyžaduje, aby byly tyto způsoby používání pojmu smrt rozlišené. Mluví-li filozofové o smrti, zpravidla o ní mluví právě pouze v některém z těchto smyslů.[2]

Filozofické tázání po definici smrti je nutně spjato s dalšími filozofickými otázkami. Je smrt člověka stejná jako smrt jiných živých bytostí, nebo se něčím zásadním odlišuje? Pokud ne, můžeme i lidskou smrt považovat za pouhý zánik organismu a je tak spíše předmětem biologie než filozofie? I když budeme považovat lidskou smrt za smrt organismu v biologickém smyslu a odhlédneme od případných otázek ontologických či dokonce náboženských, nemůžeme smrt člověka považovat za čistě biologickou záležitost. Již proto ne, že lidská smrt a umírání jsou spjaty s celou řadou problémů etických. Odhlédnout nelze ani od psychologického rozměru smrti a umírání.

S pokusem o definici smrti bychom měli začít u toho, co se jeví jako nejjednodušší, u toho, co můžeme ověřit smysly, případně za pomoci přístrojů. Pokusíme se odpovědět na otázku, kdy nastává smrt v biologickém smyslu. Otázka, co je smrt, se zde proměňuje v otázku, jak můžeme určit, že ke smrti došlo. Obecně přijímanou biologickou definicí smrti platnou pro vyšší živočichy včetně savců a samozřejmě i člověka je identifikace smrti s nevratnou zástavou životních funkcí organismu jako celku. Tato definice, označovaná za organistickou definici, předpokládá, že smrt je biologický jev a že není zásadní rozdíl mezi smrtí člověka a smrtí jiných organismů.[3]

Zůstává otázkou, které z životních funkcí by to měly být. Tradičně byl za mrtvého považován ten, u koho došlo k zástavě dechu a krevního oběhu. Tento přístup k definici smrti bývá označován jako kardiopulmonální standart. V průběhu dvacátého století došlo k natolik zásadním pokrokům medicíny[4], že lékaři mohou nejen obnovit srdeční činnost a dýchání u těch pacientů, u kterých došlo k zástavě těchto procesů, ale i uměle udržovat krevní oběh a respiraci u pacientů, u kterých by byly bez podpory přístrojů tyto procesy přerušeny.

První experimenty s mechanickou ventilací a defibrilací se odehrávaly již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Umělá plicní ventilace za pomoci mechanické respirátory se poprvé významněji uplatnila v souvislosti s bojem proti epidemii dětské obrny ve v Dánsku v padesátých letech dvacátého století.[5] Ve stejném období byla provedena také první úspěšná defibrilace. Zachránit lidský život se s její pomocí poprvé podařilo Claudu S. Beckovi v roce 1947. Od šedesátých let dvacátého století se defibrilace a mechanické respirátory staly záležitostí masově rozšířenou.

Bylo zřejmé, že srdeční činnost a dýchání jsou životní procesy, které mohou být za určitých okolností obnoveny. Přerušení těchto procesů proto nemusí nutně znamenat smrt. Bylo proto nutné hledat jiný životní proces, který podmiňuje život a zároveň je jeho ukončení nevratné. Pro zajištění života je nezbytná správná činnost nervové soustavy, přičemž nejdůležitějším orgánem nervové soustavy je mozek. Dojde-li k nezvratitelné zástavě činnosti mozku, dojde nevyhnutelně ke smrti celého organismu. Mluvíme pak o tzv. mozkové smrti. Mozková smrt je vymizení všech mozkových funkcí bez ohledu na přetrvávající činnost kardiovaskulárního aparátu a jiných orgánů. Mozková smrt je ztotožněna s biologickou smrtí jedince.

Volba mozku jako orgánu, jehož činnost, či nečinnost může sloužit k definování smrti organismu, se zdá být dobrou volbou. Nicméně praktický přístup k mozkové smrti není bez problémů. Zatímco zástava dechu a srdeční činnosti je něčím, co jsme schopni přímo evidovat a diagnostikovat přerušení těchto procesů zvládne i mírně poučený laik, diagnostikovat mozkovou smrt může být problematické i pro lékaře v klinických podmínkách a za pomoci přístrojů. Základní diagnostika mozkové smrti zpravidla spočívá ve vyšetření reflexů a dále reakce na bolest. Následuje již o něco složitější test spontánního dechového úsilí během pacientova odpojení od ventilátorů. Aby mohla být diagnostikována smrt, předpokládá se naprostá absence pacientova spontánního úsilí. V této fázi může být použit také atropinový test. Podání atropinu působí u pacientů s funkčním mozkem tachykardii. V případě mozkové smrti tato reakce nenastává. Následovat může ještě celá řada speciálních testů. Právní řád v řadě zemí tato vyšetření nařizuje jako povinná. Tato speciální vyšetření jsou založena na vyšetření průtoku krve mozkem, přičemž absence průtoku krve mozkem jednoznačně potvrzuje mozkovou smrt. Dále je možné přistoupit k vyšetření elektrické aktivity mozku (EEG), přičemž elektrická aktivita nesmí po určitou dobu překročit úroveň šumu v systému. Vyšetření elektrické aktivity není dostatečně průkazné, protože stejný obraz elektrické aktivity může vykazovat mozek člověka v hluboké intoxikaci, nebo při některých metabolických abnormalitách. To je důvod, proč vyšetření EEG není obvyklou součástí diagnostiky mozkové smrti. Dalším doplňkovým vyšetřením může být vyšetření kmenových evokovaných potenciálů, které zaznamenávají např. funkčnost sluchových drah na úrovni mozkového kmene.

Náročnost diagnostiky mozkové smrti však není jediným problémem, který je s tímto pojetím smrti spjat. Spolu s náročností diagnostiky mozkové smrti se setkáváme s její nejasností. Výše uvedená diagnostika může být neproblematicky použita pouze v klinicky jasných případech. S takovými se ovšem setkáváme velmi zřídka. Existuje celá řada mezních případů, kdy pacient či spíše jeho centrální nervová soustava vykazuje známky alespoň minimální činnosti a přitom máme mnoho důvodů považovat jej za mrtvého. Je to dáno tím, že mozek je nesmírně komplexní a složitý orgán. Některé jeho části mohou vykazovat činnost, zatímco činnost jiných může být již nevratně ukončena.

Mozek se skládá z předního mozku, tvořeného koncovým mozkem a mezimozkem, středního mozku, mozečku a prodloužené míchy. Střední mozek, mozeček a prodloužená mícha bývají označovány jako mozkový kmen. Koncový mozek je tvořen bazálními gangliemi a mozkovou kůrou, která je přítomná v obou mozkových hemisférách. Mozková kůra umožňuje vykonávání těch funkcí centrální nervové, které jsou spojeny s personálními projevy jedince. Dále tvoří součást mozku mozkový kmen obsahující centra řídící vegetativní funkce, jako jsou dýchání a krevní oběh a nakonec mozeček, který řídí koordinaci pohybů.

Mozkovou smrtí, tak jak byla definována výše, se rozumí smrt celého mozku včetně mozkového kmene, to znamená včetně středního mozku a prodloužené míchy. Uvažujeme-li o smrti jedince jako smrti celého mozku, kryje se definice smrti jako mozkové smrti s definicí smrti jako zástavy dechu a krevního oběhu. Významným argumentem pro definování smrti jako smrti celého mozku je také to, že mozek je také chápán jako orgán, který řídí a integruje všechny tělesné funkce a jeho nefunkčnost přirozeně vede i zániku ostatních funkcí. Umělé udržování plicní ventilace a krevního oběhu se z tohoto hlediska děje vlastně v mrtvém těle a lze ji označit přinejmenším za zbytečnou. V současném právním řádu České republiky, ale i právních řádů jiných vyspělých zemí, je smrt definována právě jako smrt celého mozku včetně mozkového kmene.[6] Obecně se jedná o nejrozšířenější a nejpoužívanější definici.

Mohou však nastat i takové situace, kdy je koncový mozek prokazatelně, trvale nefunkční, kdežto mozkový kmen zůstává funkční. Mohou tak nastat situace, kdy pacient setrvává v nevratném bezvědomí, nicméně je schopen dýchat a funkční zůstává i krevní oběh. Vyšší části mozku jsou však nefunkční a jejich funkce již nemůže být obnovena. Skutečnost, že celá řada pacientů může setrvávat v ireverzibilním vegetativním stavu, je důvodem toho, že je hledána nová přesnější definice. Taková, která by již za kritérium smrti nepovažovala smrt celého mozku, ale pouze některé jeho části.

Zájem o vytvoření a prosazení takové definice není pouze teoretický. Má praktický etický dopad a to hned v několika oblastech. První z nich je možnost přerušení léčby či dokonce euthanasie u pacientů v permanentním vegetativním stavu. Stanovení smrti má také zásadní dopady na možnost odebírání orgánů pro transplantace. Orgány pacientů, kteří umírají po delší době strávené ve vegetativním stavu, jsou většinou pro transplantace nevhodné, neboť tito pacienti umírají zpravidla v důsledku komplikací, které orgány znehodnocují. Významnou okolností, která hraje roli, při snaze zavést méně striktní definici mozkové smrti, je také ta skutečnost, že péče o pacienty, kteří dlouhodobě setrvávají ve vegetativním stavu, významným způsobem zatěžuje zdravotní systém jednotlivých zemí. Nákladné léčení těchto pacientů je v naprosté většině případů marné. Pokud však tito pacienti nemohou být prohlášeni za mrtvé, je přerušení léčby nepřípustné. Stejně jako je nepřípustné a odebírat orgány k transplantacím lidem, kteří nebyli prohlášeni za mrtvé, byť se nacházejí ve vegetativním stavu.

Hans Jonas upozorňuje na skutečnost, že zatímco v devatenáctém století vycházel zájem lidí na přesném určení smrti na základě jasně stanovených kritérií především ze strachu z předčasného pohřbu. Ve dvacátém století vychází stejný zájem ze strachu z vivisekce, z obavy, že člověk bude za živa pitván a že z jeho tělo budou odebírány orgány využitelné při transplantacích.[7] Za těchto okolností nepřekvapí, že jsou to především lékaři, kteří pro svou každodenní praxi potřebují a požadují jednoznačnou definici smrti. Ostatně to byli také lékaři, kteří poprvé upozornili na potřebu redefinování mozkové smrti. Stalo se tak ve zprávě lékařské komise na Harvard Medical School v roce 1968.[8] V čele komise stál americký lékař a etik, anesteziolog Henry K. Beecher. Komisi byla tvořena většinou lékaři, nicméně byli do komise přizváni také právník, historik a teolog. Hlavním cílem komise bylo stanovení nového kritéria smrti. Mělo jím být nevratné kóma. Jako důvod pro tuto radikální redefinici komise uváděla právě zpřístupnění orgánů pro transplantaci, snížení zátěže pro nemocnice, které získají volná lůžka pro pacienty, u nichž má léčba lepší vyhlídky než u trvale komatózních pacientů. Komise brala ohled také na situaci příbuzných pacientů, pro něž může být finanční spoluúčast na neperspektivní léčbě rovněž zatěžující a kteří prohlášením komatózního pacienta za mrtvého získají možnost lépe se se smrtí svého příbuzného vyrovnat.[9]

Korigovaný přístup k mozkové smrti spočívá v rozlišení smrti různých částí mozku. Na jedné straně je tradiční pojetí mozkové smrti, které hovoří o smrti celého mozku, přičemž akcentuje smrt mozkového kmene. Na druhé potom novější přístup, který chce smrt definovat jako smrt vývojově mladších částí mozku, především mozkové kůry (neokortexu). Obecně je přijímána představa, že koncový mozek, tvořený mozkovou kůrou, je odpovědný za existenci vědomí, za to, že člověk sám sebe prožívá jako konkrétní, nezaměnitelnou osobu. Díky mozkové kůře koncového mozku jsme tím, čím jsme. Díky koncovému mozku jednáme, myslíme, mluvíme, rozhodujeme se, pamatujeme si. Trvalá nefunkčnost neokortexu způsobuje nejen ztrátu vědomí, ale i nevratnou ztrátu vlastnosti být osobou. Jedná se o tzv. neokortikální smrt. Definice neokortikální smrti či smrti koncového mozku by pak zněla: lidská smrt je nevratná ztráta schopnosti mít vědomí, přičemž vědomí je zde chápáno v širokém smyslu jako schopnost pociťovat subjektivní stavy. Stojíme před otázkou, zda je lidská bytost nacházející se ve vegetativním stavu, tedy v permanentním vegetativním stavu, která je při životě udržována pouze za pomoci přístrojů, ještě živá, nebo už mrtvá. Nutno podotknout, že definice smrti založená na neokortikální smrti či nevratném kómatu nebyla dosud v žádné zemi akceptována jako právně relevantní definice smrti.

Velmi specifický případ poruchy mozku nastává v případě tzv. syndromu uzamčení. Při této poruše dojde u pacienta ke kompletní paralýze všech vůlí ovlivnitelných svalů zpravidla s výjimkou okohybných svalů. Takový pacient není schopný žádného pohybu kromě pohybu očí a mrkání. Není schopný ani verbální komunikace. Zároveň zůstává při vědomí a zachovány jsou i jeho kognitivní schopnosti. Takový pacient je schopen myslet, slyšet, vnímat, rozumět a pamatovat si. Jedinou možností, jak takový pacient může komunikovat, je mrkání očními víčky. Bohužel mohou nastat i takové případy, kdy dochází k naprosté paralýze a pacient není schopen ani mrkání. Syndrom uzamčení je způsoben lézí mozkového kmene, způsobujícím jeho nefunkčnost. Ačkoli případná definitivní zástava funkce mozkového kmene za následek postupný úpadek neokortikálních funkcí, neznamená to, že by daný pacient nutně pozbyl vědomí.

Z hlediska pokusů o definování smrti jako mozkové smrti je syndrom uzamčení zajímavý z toho hlediska, že ilustruje skutečnost, že i přes nefunkčnost mozkového kmene může být zachována činnost neokortexu. Je proto na místě rozlišovat hned tři typy mozkové smrti. Mozkovou smrt můžeme chápat jako smrt celého mozku, jako smrt mozkového kmene, nebo jako smrt koncového mozku.[10] Pacient trpící syndromem uzamčení je z hlediska smrti celého mozku, stejně jako z hlediska smrti koncového mozku nepochybně živ, z hlediska smrti mozkového kmene by však mohl být považován za mrtvého. Takové tvrzení však zpravidla vyvolává silnou emocionální reakci. Z hlediska běžné intuice však pacienta trpícího syndromem uzamčení za mrtvého označíme jen stěží. Syndrom uzamčení je nejvýznamnějším faktorem problematizujícím všechny tři přístupy k mozkové smrti.

Podobně je problematické označit za mrtvé dítě, které se v důsledku vývojové poruchy narodí bez mozkové kůry, přitom však zůstává „živé“. Díky přítomnosti mozkového kmene dýchá a pohybuje se. Děti postižené anencefalií žijí v některých případech i více než dva či tři roky. Často jako milované děti svých rodičů. Jejich případ ilustruje, že lidské bytosti mohou existovat i při vrozené absenci mozkové kůry. Z hlediska neokortikální definice smrti jsou však ancefaličtí novorozenci mrtví. Je zřejmé, že z důvodu chybějící mozkové kůry nikdy nebudou mít vědomí a nikdy se v tomto smyslu nestanou osobami.

Problémy spjaté s definicí a kritérii mozkové smrti vedly k tomu, že smrt byla definována jako nezvratná ztráta toho, co činí jedince lidskou osobou. Za podstatné vlastnosti definující lidskou osobu lze považovat schopnost myslet a uvědomovat si sebe sama, svou identitu v toku času, dále přítomnost svědomí a schopnost zodpovídat se ze svých činů. Smrt jako zánik personality by pak byla spojena se zánikem těchto mohutností. Tato definice smrti, ač to tak na první pohled nevypadá, má blízko k definici neokortikální smrti, neboť zánik osobnosti je spjat se zánikem funkcí mozkové kůry. Jinak řečeno osoba, která se nachází v nevratném vegetativním stadiu, je na základě ztráty svých osobnostních charakteristik mrtvá. Neexistuje jako osoba, ale pouze jako prázdný lidský organismus. Vnitřní hodnota takového organismu je totožná s hodnotou mrtvého lidského těla.[11]

Švýcarský filozof Bernard N. Schumacher tvrdí, že k tomu, aby bylo možné vyřešit tyto problémy, je potřeba zavést takovou definici smrti, která dokáže rozlišit mezi smrtí osoby a smrtí organismu. Takové rozlišení předpokládá principiální rozlišení mezi aktuální lidskou osobou a lidskou bytostí jako organismem. Tento přístup předpokládá definici osoby, protože pouze bytosti, která je osobou, bude přisouzeno právo na život. V důsledku tohoto přístupu je smrt redukována buď na svůj biologický rozměr bez jakékoli zmínky o personálním rozměru lidské bytosti, nebo naopak na personální dimenzi bez jakéhokoli odkazu na skutečnost, že smrt se odehrává v biologické rovině a je charakterizována nevratnými procesy, které se dějí v lidském těle.[12] Z hlediska tohoto přístupu není lidská bytost osobou pro svou příslušnost k lidskému druhu, ale díky své schopnosti být osobou. Osobu můžeme charakterizovat tím, že je schopna myslet, má vědomí sebe sama trvající v čase, dále morální svědomí a schopnost zodpovídat se ze svých činů.[13]

Máme zde co do činění se specifickým antropologickým dualismem, podle kterého je vztah mezi osobou a organismem pouze něčím vnějším.[14] Jedná se o dualismus biologické a osobní existence. Každá osoba je zároveň organismem, protože těžko můžeme předpokládat existenci vědomí, které by nebylo závislé na existenci organického těla. Ne každý lidský organismus je však osobou. Takový lidský organismus, který nikdy nenabyl vědomí,[15] či o schopnost mít vědomí nevratně přišel, nikdy osobou nebyl, či osobou přestal být. Novorozený ancefalus nebo pacient v setrvávající ve vegetativním stavu jsou mrtví jako osoby, živí jsou pouze jako organismy. Osoba existuje od určitého okamžiku po narození lidského organismu a může přestat existovat i poměrně dlouho před jeho smrtí.[16]

Nejednoznačnost mozkové smrti se svými etickými důsledky vede k potřebě definovat to, co je život, případně, co znamená vést plnohodnotný, případně z hlediska kvality alespoň minimální, život. Kvalita života člověka ve vegetativním stavu se v ničem neliší od kvality existence mrtvoly uložené v zemi. Je nulová.[17] Je zřejmé, že od tohoto konstatování je jen nepatrný krok k akceptování ukončení léčby pacientů ve vegetativním stavu nebo dokonce k akceptování medicinské infanticidy[18] v případě těžce postižených novorozenců (např. acefalií). Eutanazie, či nezahájení léčby zde nemůže být chápána jako usmrcení pacienta, neboť těžko může být usmrceno něco, co není v pravém slova smyslu živé. Usmrcení takového lidského organismu by pak dokonce postrádalo morální rozměr.

Všechny úvahy o vztahu k depersonalizovaným lidským organismům se neustále pohybují na hraně nebezpečí instrumentalizace a zneužití těchto organismů. Skutečnost, že existuje alespoň minimální nebezpečí poškození zájmů pacientů ve vegetativním stadiu, případně lidí s těžkým mentálním postižením či jejich příbuzných, je hlavním argumentem v kritice personalisticky pojímaných přístupů ke smrti.

Jako mnohem nadějnější se jeví přístup k definování smrti, který vychází z klastrového popisu. Živé organismy nejsou charakterizovány nějakou jedinou vlastností či pevně daným seznamem vlastností, které musí organismus mít, aby byl považován za živý. Z hlediska klastrového popisu se každý živý organismus sice vyznačuje určitým souborem (klastrem) vlastností či funkcí, které znamenají, že takový organismus budeme považovat za živý. Živý organismus může mít všechny vlastnosti obsažené v klastru, nemusí je však mít nutně všechny. K tomu, aby byl z hlediska klastrového popisu zařazen organismus pod pojem života postačí, aby sdílel pouze některé. Žádná kritéria přitom nejsou samy o sobě nutnými podmínkami pro to, aby byl nějaký organismus považován za živý.[19]

Platí-li tento popis obecně u všech živých organismů, platí i v případě člověka. Biologickou podstatu života člověka můžeme chápat jako soubor vzájemně se podmiňujících a podporujících procesů, které společně vytvářejí autokatalytický systém. Do tohoto souboru patří procesy jako dýchání, srdeční činnost, integrující činnost mozku, činnost hormonálního a imunitního systému ale i činnost jiných orgánů, schopnost pohybu, či existence vědomí. Některé z těchto procesů mohou ustat, aniž by to mělo zásadní vliv na chod celého systému.

Všechny výše popisované přístupy k definici smrti se vyznačovaly tím, že zdůrazňovaly význam pouze jediné funkce systému, jež nazýváme lidským organismem či poněkud vzletněji životem člověka. Zaměříme-li se byť jen na tři základní funkce, jež se vyskytují v pojednávaných definicích na dýchání, srdeční činnost a činnost mozku, bude zřejmé, že život je celostní systém. Podstata smrti pak spočívá ve zhroucení celého systému. Prvotní impuls vedoucí k tomuto úplnému zhroucení a tedy zániku života může spočívat v poruše některého ze zdánlivě nevýznamných subsystémů.

Všechny projednávané přístupy k definování smrti vycházely z neproblematického přesvědčení, že smrt je ukončením života. Všichni ti, kdo se pokoušeli o definování smrti, odhlíželi od skutečnosti, že neznámé definují neznámým. Je zřejmé, že za nejednoznačností smrti se nachází nejednoznačnost mnohem hlubší a tou je nejednoznačnost života. Přesto, že se při řešení otázek spjatých s těmito nejednoznačnostmi můžeme a musíme opírat o poznatky vědy, zůstává v tázání po povaze života a smrti jistý prostor i pro filozofii.

L i t e r a t u r a
A Definition of Irreversible Coma. Report of the Ad Hoc Committee of the Harvard Medical School to Examine the Definition of Brain Death. The Journal of American Medical Association. August 1968, 205(6), s. 337-340.
BEDAU, Mark A. The Nature of Life. In: Steven, LUPER, ed. The Cambridge Companion to Life and Death. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, s. 13-29. ISBN 9781107606760.
BRODY, Baruch A. How Much of the Brain Must Be Dead? In: YOUNGER, Stuart J. (et al). The Definition of Death. Contemporary Controversies. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press, 1999, s. 71-82. ISBN 0801859859.
BRYANT, Clifton D.; PECK, Dennis L. Encyclopedia of Death and the Human Experience. Thousand Oaks: SAGE Publications, Inc., 2009. ISBN 9781412951784.
DEGRAZIA, David. The Nature of Human Death. In: Steven, LUPER. The Cambridge Companion to Life and Death. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, s. 80-97. ISBN 9781107606760.
PERNICK, Martin S. Brain Death in a Cultural Context. The Reconstruction of Death 1967-1981. In: Stuart J. YOUNGER (et al). The Definition of Death. Contemporary Controversies. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press, 1999, s. 3-33. ISBN 0801859859.
PUCCETTI, Roland. Does Anyone Survive Neocortical Death? In: ZANER, Richard M, ed. Death. Beyond Whole-Brain Criteria. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1988, s. 70-90. ISBN 9789400927070.
SINGER, Peter. Rethinking Life and Death: The Collapse of Our Traditional Ethics. Oxford: Oxford University Press, 1994. ISBN 9780192861849.
SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 204-215. ISBN 9788087439159.

P o z n á m k y
[1] Tento text vznikl jako výstup projektu FPVČ 2014 FF UP Olomouc „Živé a mrtvé pohledem filozofie“.
[2] BRYANT, Clifton D.; PECK, Dennis L. Encyclopedia of Death and the Human Experience. Thousand Oaks: SAGE Publications, Inc., 2009, s. 282.
[3] DEGRAZIA, David. The Nature of Human Death. In: Steven, LUPER, ed. The Cambridge Companion to Life and Death. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, s. 82.
[4] PERNICK, Martin S. Brain Death in a Cultural Context. The Reconstruction of Death 1967-1981. In: Stuart J. YOUNGER (et al). The Definition of Death. Contemporary Controversies. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press, 1999, s. 7.
[5] SINGER, Peter. Rethinking Life and Death: The Collapse of Our Traditional Ethics. Oxford: Oxford University Press, 1994, s. 23.
[6] V české legislativě je smrt takto definována v ustanovení § 2 písm. e) zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon).
[7] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 204.
[8] A Definition of Irreversible Coma. Report of the Ad Hoc Committee of the Harvard Medical School to Examine the Definition of Brain Death. The Journal of American Medical Association. August 1968, 205(6), s. 337-340.
[9] SINGER, Peter. Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditional Ethics. Oxford: Oxford University Press, 1994, s. 25.
[10] BRODY, Baruch A. How Much of the Brain Must Be Dead? In: YOUNGER, Stuart J. (et al). The Definition of Death. Contemporary Controversies. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press, 1999, s. 72-73.
[11] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 207.
[12] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 205.
[13] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 206.
[14] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 208.
[15] Zde pro jednoduchost odhlížíme od existence vyšších živočichů, u kterých se dá předpokládat existence nějaké formy vědomí.
[16] SCHUMACHER, Bernard N. Definice lidské smrti. In: David ČERNÝ; Adam DOLEŽAL, ed. Smrt a umírání: Etické, právní a medicínské otazníky na konci života. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2013, s. 207.
[17] PUCCETTI, Roland. Does Anyone Survive Neocortical Death? In: ZANER, Richard M., ed. Death. Beyond Whole-Brain Criteria. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 1988, s. 83.
[18] SINGER, Peter. Rethinking Life and Death. The Collapse of Our Traditional Ethics. Oxford: Oxford University Press, 1994, s. 128-131.
[19] BEDAU, Mark A. The Nature of Life. In: Steven, LUPER, ed. The Cambridge Companion to Life and Death. Cambridge: Cambridge University Press, 2014, s. 18.

Mgr. Martin Jabůrek, Ph.D.
Katedra filozofie
Filozofická fakulta Univerzita Palackého Olomouc
Martin.jaburek@upol.cz


Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *