kluce.jpg
rozhovor
‹‹ späť na vydanie
Kybernetické imaginárno. Rozhovor s Pierrem Lévym
Michaela Fišerová

Francouzský filosof Pierre Lévy, filosof a teoretik digitálních médií, kyberkultury a virtuality, je známý svým neskrývaným technooptimismem. Jako zastánce technologického humanismu se soustřeďuje na zkoumání kulturních a kognitivních implikací digitálních technologií. Pierre Lévy v současnosti působí na Université d’Ottawa, kde vede Centrum pro výzkum kolektivní inteligence, je členem Kanadské královské společnosti a držitelem několika akademických ocenění. Lévy je autorem dvanácti odborných monografií, přeložených do deseti světových jazyků a studovaných na různých světových univerzitách. Českého překladu a vydání se zatím dočkalo pouze jedno dílo: LÉVY, P. : Kyberkultura. Přeložili M. Kašpar a A. Pravdová. Praha: Karolinum 2000.

Náš rozhovor bych ráda uvedla otázkou o povaze vztahu mezi virtuálním a imaginárním. Ve vašem posledním díle La sphère sémantique uvádíte, že digitální médium „mobilizuje nebývalou sílu paměti a výpočtu.“ Můžete prosím tuto paměť blíže definovat? Jaká je úloha obrazu a imaginace v tomto digitálním archivu?

Jde o kolektivní nebo sociální paměť. První velký nárůst sociální paměti přišel s vynálezem písma, kdy byla paměť spravována kastou písařů, jako to bylo ve faraonské, mezopotámské nebo čínské civilizaci. Druhá revoluce paměti přišla s abecedou, která demokratizovala přístup k psaní a ke čtení. Třetí revoluce paměti, která přinesla tisk a masová média, umožnila mechanickou reprodukci textů, hudby a obrazů. V současnosti žijeme v období čtvrté revoluce paměti, v době digitální revoluce, která promítá všechny možné a představitelné dokumenty do virtuálního, vzájemně propojeného a všudypřítomného prostoru. Hlavní charakteristikou digitální paměti je její síla výpočtu: možnost automatického třídění, manipulování a transformování digitalizovaných znaků. Stačí změřit popularitu stránek sociálních sítí specializovaných na video (YouTube) nebo fotografii (Flickr), případně komunikačních platforem typu Facebook nebo Twitter, abychom pochopili, že obraz má v této nové paměti velmi důležité místo. Imaginárno je inherentní lidské mysli vůbec, ať už by byla aparatura jeho archivování nebo kalkulování jakákoli. Pokud však chceme zkoumat nové formy imaginárna nebo fikce, myslím si, že je potřeba se soustředit především na interkativní internetové hry, které hrají mnozí hráči současně.

 

Zpráva pro Radu Evropy, nazvaná Kyberkultura, je jediná vaše kniha, která dosud vyšla v českém překladu. V České republice je to asi Vaše nejznámější a nejdiskutovanější kniha. Jak byste tuto knihu charakterizoval a kam byste ji situoval z hlediska vaší tvorby jako celku?

Tato kniha byla publikována ve Francii v roce 1997, podle oficiální verze Rady Evropy z roku 1996. Napsána byla v letech 1994 až 1995, čili v době, kdy se internet jen začínal sociálně šířit. Všechny moje předchozí knihy analyzovaly, projektovaly nebo predikovaly budoucnost sociální a kulturní apropriace digitální paměti. Kyberkultura je má první kniha založena na konstatování rostoucího sociálního využití internetu. Mohla tedy rezonovat s osobní zkušeností čtenářů. Zároveň je to „nenáročná“ a pedagogická kniha, která nebyla určena akademickému čtenáři. Předpovědi Kyberkultury ohledně úpadku jednosměrných médií, růstu virtuálních komunit (současných sociálních sítí), uměleckého a pedagogického využití internetu byly potvrzeny následujícími událostmi. Po Kyberkultuře jsem publikoval v roce 1999 knihu Le feu libérateur (Oslobozující oheň) věnovanou duchovní zkušenosti vnitřnosti, v roce 2000 knihu World philosophie (Světová filosofie) inspirovanou Theilardem, zaměřenou na globální kulturní evoluci umožňující rozšíření vědomí, a v roce 2002 studiu Cyberdémocratie (Kyberdemokracie) věnovanou politickým důsledkům sociální apropriace internetu. Mnoho předpovědí Kyberdemokracie se během následujícího desetiletí potvrdilo, především tendence k osvobození slova v blozích a v sociálních sítích, konflikt mezi diktaturami a digitální komunikací, či rozvoj „absolutní viditelnosti“ díky internetu (například prostřednictvím Google street view).

 

Tvrdíte, že nástup kolektivní inteligence si vyžaduje transformaci autorských práv. Týká se to i vašich vlastních děl? Lze si je stáhnout zdarma na internetu? Jaký je Váš názor na ochranu intelektuálního vlastnictví?

Několik z mých děl je volně přístupných na internetu, například tyto: L’intelligence collective (Kolektivní inteligence) ve španělštině,[1] Qu’est-ce que le virtuel? (Co je to virtuální?) ve francouzštině[2] a kompletní bibliografie v portugalštině a dalších světových jazycích.[3] Problém intelektuálního vlastnictví je velmi komplexní a nedá se vyřešit několika slovy. Řekl bych k tomu asi tolik, že vždy, když jde o vzdělávání a vědecké poznání, přikláním se k názoru, že je potřebné zpřístupnit internet volně a bezplatně. Víme, že existuje silné názorové hnutí, které považuje soubor informací dostupných na internetu za „společné jmění“, podobně jak je tomu v případě zemské atmosféry a oceánů. Je třeba však rozlišovat mezi tímto typem společného majetku a vlastnictvím státu: šlo by spíš o kolektivní kulturní dědictví lidství, které si nemohu výhradně přivlastnit ani jednotlivci, ani soukromé podniky, a dokonce ani (transnárodní) vlády. Na první pohled by se mohlo zdát, že nárůst kolektivní inteligence, a tedy i kulturní rozvoj, mohou jen profitovat z rozšíření statusu společného vlastnictví na co největší možný počet digitálních dat. Avšak růst kolektivní inteligence, ač se jedna část jejich zdrojů nachází ve virtuálním, má samozřejmě dopad na aktuální prosperitu a moc politických komunit a ekonomických institucí dobře zapsaných do časo-prostorové, materiální i teritoriální reality. Symetricky, živení společného informačního majetku na internetu závisí samozřejmě na prosperitě kolektivit a produkčních sítí a od aktuálních, konkrétních výměn. Vytváří se tu současně kreativní a konfliktní napětí mezi dvěma póly: na straně virtuálního určitý režim společného jmění, jistý druh kognitivního a informačního komunismu a, na straně aktuálního, určitý režim osobní, podnikové a vládní apropriace, jistý druh korporátního nebo materiálního kapitalismu. Jak propojit Hypercortex lidství, který se ohlašuje na horizontu, s partikularizací a privatizací (ať už bychom chápali tuto privatizaci v jakémkoli měřítku) práv a mocí, které budou velmi dlouho – a jistě oprávněně – charakterizovat velkou část materiální existence? Takové jsou, dle mého názoru, základní danosti nového teologicko-politického problému, který je možná schopen trvale polarizovat politické konflikty následujících století. Nejde tu o hloubkové zkoumání této otázky, ale o to upozornit na ni a naznačit některé z možných odpovědí. Myslím si, že bychom neměli důvěřovat absolutní čistotě, ať už by byla ve formě neposkvrněného komunismu ducha nebo dokonalého kapitalismu těla. Nepovažuji za obhájitelný ani pan-komunismus (zákaz všeho vlastnictví) ani pan-kapitalismus (exkluzivní apropriace, sahající až do duševní sféry). A neodvažuji se ani představit si absolutně negativní utopii, kterou by představoval korporální komunismus kombinovaný s duchovním kapitalismem! Moje řešení považuji za nejvíc prospěšné pro hamonický lidský rozvoj. Korporální kapitalismus a legitimní hra materiální apropriace by měly být humanizovány prostřednictvím konkrétní „bezplatné“ solidarity, jako i prostřednictvím uznání společného kulturního dědictví ve fysické biosféře. Proto si myslím, že bychom měli mít zájem na tom, abychom obsáhli perspektivu komunismu poznání, který bychom temperovali kapkou kognitivního kapitalismu, umožňujícího určit a uznat genealogii přispívání, a tedy přiznat kredity tvůrcům.

 

Moje následující otázka se týká účinků kyberdemokracie jako nové formy demokracie. Jak chápete politicko-teoretická studia „Surveillance studies“ inspirované ideou Panopticonu, brojící proti nebezpečí dohledu, inkorporovaného do dispositivu digitálních sítí?

Pokud necháme stranou aktivity obrany a zpravodajství, myslím si, že internet by měl být považován běžnými občany za veřejný prostor. Musíme si zvyknout na to, že naše aktivity v prostředí vyhledávačů, blogů a sociálních sítí jsou všem známé a brát je jako publikace. Z hlediska demokracie se skutečný boj nevede proti transparenci, ale za symetrickou transparenci, která by měla zveřejnit, učinit transparentními aktivity velkých podniků a vládních služeb. Čtenář nebo posluchač chce vedět, kdo platí redaktora blogu a jaké jsou jeho politické preference. Jaké jsou jeho zdroje? Jaké jsou jeho kontakty? Čím dál méně rozumných lidí věří v „objektivnost“ nebo v „neutralitu“ textů, obrazů nebo názorů. Dobře víme, že každý diskurs je konstruován, že podléhá určité agendě, že je výsledkem selekce a zvláštního formování, kontextualizování a rámcování dat, že více či méně subtilně akredituje určité normy. Jak tedy lze požadovat od autora určitých news ideální a vždy zpochybnitelnou objektivnost? Právě proto se už v nové veřejné sféře důvěra, a tedy síla, nezakládá na předstíraní objektivnosti, ale na demonstrování transparence.

 

Tvrdíte, že transformace veřejné sféry pozitivně ovlivňuje možnosti získávání informací, sebevyjádřování a sdružování se občanů. Takto shromažďované a získávané informace jsou však velmi často bez vědecké garance, jako v případě Wikipedie. Jaký je váš názor na nedostatek kontroly šířených informací? Vidíte nějaký způsob, jak předejít zneužití kolektivní inteligence?

Možnosti manipulace a pomýlení jsou mnohem větší v případě jednosměrných medií (které dávají mnohem méně možností křížení a ověřování zdrojů) než v případě internetu. Kromě toho, především v humanitních vědách, „vědecká objektivnost“ neexistuje a nikdy neexistovala. Obvykle se tu předpokládá nějaký naivní spotřebitel informací bez schopnosti kritické reflexe, který potřebuje mít nad sebou kontrolu. Já vycházím z opačného předpokladu, podle kterého svoboda vyjádření a různorodost zdrojů jsou tou nejlepší garancí, že se vynoří (relativní) pravda. Měli bychom se soustředit spíš na výchovu ke kritickému myšlení a k plurální informovanosti než ke kontrole informací. Wikipedie neobsahuje víc omylů nebo ideologických hledisek než tištěné encyklopedie, obsahuje však mnohem víc a mnohem lépe šířených informací. Aktivní a odpovědná účast na veřejné sféře 21. století je komplexnější a vyžaduje si rafinovanější kompetence než účast na bývalé veřejné sféře, utvářené jednosměrnými médii. Právě tak jako čtení časopisů a knih předpokládalo alfabetizaci populace, nyní je potřebné uvažovat o alfabetizaci ke kolektivní inteligenci v digitálním médiu. Jistě, může se to zdát jen stěží uskutečnitelné. Co by si ale pomysleli egyptští písaři ve faraonské době, kdybychom jim řekli: „V budoucnu bude stav civilizace a lidského rozvoje na takové úrovni, že 85% populace krajiny bude umět číst a psát“? Pravděpodobně by se domnívali, že to je nemožné! Historická zkušenost nám však ukazuje, že kompetence čtení a psaní není nevyhnutelně rezervovaná pro kastu odborníků. Analogicky si můžeme (či spíš musíme) představit stav kultury, v kterém schopnosti určit priority, selektovat zdroje, filtrovat informaci v závislosti od její kvality, kategorizovat a klasifikovat údaje, syntetizovat a dávat do souvislostí informace a diskutovat civilizovaným způsobem nebudou již privilegii elity, ale normální, každodenní praxí účastníků tvořivých konverzací v novém veřejném prostoru. Mluvím o alfabetizaci ke kolektivní inteligenci, protože každý kategorizační nebo evaluační akt, každé šíření informací, každá retransmise údajů, každý záznam v osobní paměti, každé odeslání linku z jedné stránky na druhou, to všechno přispívá k informování a k transformování kolektivní paměti. Účastníci nové veřejné sféry nejsou jen autoři, jsou to i potenciální editoři, knihovníci, kurátoři, kritikové. Každým svým činem na internetu přispívají k orientaci jiných účastníků. Na Wikipedii si můžeme přečíst toto: „Stigmergia je nepřímá komunikační metoda v životním prostředí s vlastní organizací, kde jednotlivci navzájem komunikují tak, že přitom mění své životní prostředí.“ Občan 21. století se musí naučit praktikovat tuto multidimenziální a odpovědnou stigmergickou komunikaci. Bude si muset explicitně položit otázky typu: „Jakého průniku tvořivých konverzací se mám aktivně zúčastňovat, abych porozuměl světu, který mě obklopuje, abych posilnil moje kognitivní schopnosti?“ Nebo: „V jakém směru moje volby kategorizace, evaluace, opakovaného šíření a zaznamenávání informací změní významovou krajinu veřejné sféry?“

 

Moje následující otázka se týká případných komplikací, které přináší každodenní komunikaci proces virtualizace. Cirkulují podle vašeho názoru na internetu obrazy, které by neměly být viditelné z etických, politických nebo jiných důvodů? Má cenzura v kyberkultuře svoje místo?

Principiálně jsem proti každé formě cenzury. Samozřejmě, je třeba z toho vyloučit nabádání k vraždění (včetně toho z politických důvodů) a ke genocidě, jako i dětskou pornografii. Pokud jde o vše ostatní, opakuji, že je potřeba považovat internauty za zralé a zodpovědné dospělé. V případě dětí by měla zodpovědnost za jejich „ochranu“ spadat do kompetence rodičů a výchovno-vzdělávacích institucí, a ne nějaké centrální autority kontrolující internet.

 

Právě jste publikoval novou knihu La sphère sémantique I (Sémantická sféra I), ve které řešíte problémy související s „reflexivním pozorováním našich kolektivních inteligencí.“ Můžete prosím vysvětlit, jaké filosofické otázky formuluje tato kniha?

Principiální filosoficko-vědecký problém, který kniha formuluje, spočívá v kalkulovatelnosti sémantiky. Dnes existují dva hlavní postoje k této otázce. První formuloval Tim Berners-Lee a jeho následovníci preferující klasickou umělou inteligenci, usuzují, že lze zredukovat sémantiku na logiku (která je, samozřejmě, kalkulovatelná). Jenomže v praxi tento postoj přepokládá konstrukci množství rozličných ontologií (systémů formální klasifikace), mezi kterými nikdy nepřestaneme nacházet korespondence. Na této přemise se zakládá podujetí „internetu údajů“ nebo „sémantického internetu“. Druhý postoj, který je sdílen většinou badatelů z oblasti humanitních věd zajímajících se o tuto otázku, vychází z předpokladu, že jednoduše nelze formalizovat sémantiku tak, abychom ji mohli učinit kalkulovatelnou. V této souvislosti lze citovat nedávný text Manuela Zacklada:Formální logika i formální gramatika jsou ustaveny jen prostřednictvím pravidel syntaktického uspořádání mezi a priori smysluprázdnými symboly, které můžou být předmětem výpočtů bez ohledu na sémantiku.“[4] Podle tohoto názoru jsme odsouzeni k neredukovatelné socio-sémiotické mnohosti v organizaci systémů metadat a informací na internetu. Já zastávám třetí hypotézu, podle které nevypočitatelný charakter sémantiky nevyplývá z principiální nemožnosti, ale z daného stavu v daném momentě v dějinách vědy. Tvrdím, že sémantika je v současnosti nekalkulovatelná prostě proto, že jsme ještě nenašli dobré kódování. V mé knize La sphère sémantique (svazek I a II) navrhuji formální jazyk schopný zaznamenat všechny subtilnosti smyslu a projektovat je na hyperkomplexní fraktální graf, který by byl kvazi-nekonečný, ale kalkulovatelný. Tento jazyk, zvaný IEML (Information Economy MetaLanguage) se automaticky překládá do přirozených jazyků. Na tvrzení, že nelze formalizovat smysl, protože závisí na kontextu, odpovídám, že smysl a jeho kontext jsou dvě stránky jedné reality a že IEML formalizuje kontext formou fraktální hyperkomplexní sítě. Sama existence této řeči umožňuje představit si po strojové (protokol IP) a stránkové (protokol http) další, novou úroveň internetových adres: úroveň pojmů. Řekl bych, že jsem vynalezl jazyk (IEML), který mě přivedl k vědeckému objevu, k objevu sémantické kalkulovatelnosti. Principiální důsledky tohoto objevu jsou hned dva. Prvním je možnost reflexivního interoperovatelného pozorování jejich kognitivních procesů – nebo jejich kolektivní inteligence – prostřednictvím kreativních konverzací na internetu. Druhým důsledkem je začátek epistemologické revoluce pro humanitní a sociální vědy, které se v současnosti konfrontují s využíváním obrovského množství údajů na internetu.

 

Ráda bych ještě věděla, čím se v současnosti pracovně zabýváte. Pravděpodobně připravujete druhý díl vaší knihy věnované zkoumání sémantické sféry. Máte i nějaké jiné pracovní záměry?

Právě dokončuji redakci druhého dílu knihy. Jakmile položím teoretické základy, budu muset sestavit výzkumnou skupinu, která zkonstruuje nástroje schopné prozkoumat mou teorii a prověřit můj výzkumný program ve zkoušce faktů. Kromě práce v této výzkumné linii ještě zvažuji, že napíšu knihu o teologicko-politické genealogii humanitních věd... v perspektivě svobody ducha.

 


P o z n á m k y

[1] http://inteligenciacolectiva.bvsalud.org/channel.php?channel=1&content=5

[2] http://hypermedia.univ-paris8.fr/pierre/virtuel/virt0.htm

[3] http://tecnoartenews.com/livros-artigos-e-entrevistas-na-ciberbiblioteca-de-pierre-levy-1

[4] ZACKLAD, M.: Evaluation des Systèmes d’Organisation des Connaissances. In: Les cahiers du numérique, roč. 6, 2010, č. 3, s. 133 – 166.



Mgr. Michaela Fišerová, PhD.

Katedra elektronické kultury a sémiotiky

Fakulta humanitních studií

Univerzita Karlova

José Martího 31

162 52 Praha 6 – Veleslavín

Česká republika

michaela.fiserova@fhs.cuni.cz